Někdy se stane, že máte konkrétní činnost spjatou s konkrétním člověkem. Mimo jiné jsem to tak měla s divadlem ... Pamatuju se, že na posledním představení jsme ani nevydržely do konce, neb to bylo k nevydržení ... a od té doby ... bída s nouzí ... a pak se Mali začala kamarádit s herečkama a já jsem poznala žižkovské sklepní H2O a viděla Přelíčení (a x jiných jejich her), ale to Přelíčení mělo koule prostě ...
To bylo tak ... zamilovala jsem se do Sandřina smyslu pro humor a potkala Andrejku, která miluje divadlo víc, než si kdo dokáže představit. V podstatě můj život měl skončit s tím, že nic lepšího než Mikve neuvidím ... Jenže chodit sama do divadla není normální ... teda já už několik let chodím sama do kina, ale to je ještě podpultovka. Jestli něco opravdu nenávidím, tak to, když se mě někdo zeptá (zatímco běží pořád ještě titulky), jak se mi líbil film. Zvládnu to u takových hopeless snímků jako Interstellar, ale když jsme byli na Jisatsu sakuru, musela jsem utéct.
Takže jsem vystoupila z komfortní zóny a šla sama do divadla. Jelikož se mi dostala do rukou velmi čtivá kniha Patrika Hartla, zkusila jsem i jeho hru Hovory o štěstí mezi čtyřma očima. S oběma přimhouřenýma očima jsem měla co dělat, abych vydržela do konce. Několikrát jsem na sedadle poskočila, ale nešlo to. Takhle si prostě divadlo 21. století nepředstavuju. Skoro mě to odradilo chtít něco víc ...
O ulici vedle mého snového bytu parkuje divadlo Na Zábradlí ... ano, pod lampou bývá největší tma, takže jsem tam do té doby nebyla ... jako zarputilý existencialista jsem si zvolila Cizince. Světe div se, těch 80 minut bylo skoro jako číst Bratry Karamazovy v Kavárně V Kufru několik dní ... tomu říkám postmoderna nebo jak ...
Pak mě vzala Andrejka do Divadla Na Fidlovačce (komorní scéna btw). Pamatujete si Elišku Balzerovou ve S tebou mě baví svět? Tak tady jela naprosto sama 130 minut!!! a jen s jedním malým přebreptem a plyšovým psem. Standing ovation* Moje srdce ožívalo neskutečnou rychlostí ...
No a pak se Andrejka vytasila s Veletržním palácem. Chaaaaa. Já věděla, že tam je Café Jedna, ale divadlo??? A taky vím, že tam jdu příští týden na Slovanskou epopej ... ale divadlo??? WTF A možná proto vůbec píšu ... tak jak se v sobotu zastavil čas (nebo spíš posunul a já si toho nevšimla, protože jsem se dívala s mými třemi soulmates na Mlčení jehňátek), tak se ve mně zastavil krevní oběh, protože Karel Dobrý ve mně posunul hranice vnímání ruského génia do nekonečna. CHCI TO ZNOVU! Ve Studiu hrdinů Den opričníka ...
 |
| by @divadelninoviny
Děkuji Mali a Sandře, že jsou důmyslnými přáteli a Andrejce, že to se mnou nevzdala* (a klidně si všechny tři dělejte polívku z řepy, i tak mě máte na krku)
|
