konec ... so far

Manon je můj osud. Manon je můj osud.
Manon je všecko, co neznal jsem dosud.

Většinou píšu v naprosté pohodě o věcech, který nějak tak dozrávaj. Jako poměrně impulzivní člověk tohle kvašení velmi potřebuju a nebráním se mu. Ale někdy se ty podněty tak blbě sejdou, že v našem mnohopatrovém podkroví stojím pod schodama a zoufale řvu a nikdo neslyší (malinka zachraňuje na druhý straně republiky ADHD dětičky #whatsoever). Jak jsme se přestěhovaly (thx 2 plicka gang), tak jsem ještě nenašla vhodnou chvíli udělat svou pohřební nástěnku (a ani pověsit tu malinčinu !! - up2date: pověšena a znovu spadla) a bráchovy fotky se mi tu válej úplně všude bez ladu a skladu a sedá na ně prach. Jednu mám ovšem nečekaně nejradši a dala jsem si ji na čestné místo dřív než mé nenabroušené nože. Je to takovej symbol mých životních selhání ... bittersweet symphony ... můj svatební den & zesnulý bratr!

Manon je první a poslední můj hřích,
nepoznat Manon, nemiloval bych.

Malinka mi nedávno posílala článek o tzv. ghostingu. Dneska jsem říkala Jozífkovi, že mám takový nějaký prokletí, že si k sobě lidi poutám, někdy z toho asi ani nejsou moc rádi. Když já se do toho vždycky tak s vervou a opravdově ponořím a nevidím a neslyším. A ti lidé, které si tak bezostyšně připoutávám, zmizí jako pára nad hrncem ... pokaždé ... dojednoho ... je to jen otázka času ... většinou to trvá roky, ale nakonec přece ... a není ani jedna výjimka ... zmizí nebo umřou. Sráči. Ale dobrá zpráva je, že nikdy to nejsou jen ztráty, ale pokaždý neskutečný nálezy. Asi by se o mně dalo říct, že jsem lidskej sběratel ... sběratel lidí ... vetešník ... no v práci z toho vznikne zas nějaká přezdívka jako lidožrout nebo devítiprsťák nebo zmiják ...

Bože, podej mi ještě ten kalich
to víno, co s nocí se mění na líh

Moji dva nejlepší přátelé by nemohli být víc odlišní, ale k jejich překvapení toho mají mnoho společného. Nenajdete v celý Praze nikoho, kdo by měl o sobě tak zcestné (myšleno zcela v pozitivním duchu ... pro případné reklamace) mínění o svých schopnostech, sexappealu, důležitosti, IQ, EQ, nepostradatelnosti, šatníku, vkusu na hudbu/filmy ... knihy nemohu zmínit, neb ani jeden ve své podstatě nečte ... oba dva musím donutit chodit k jakýmkoli volbám, oba jsou uzavření a jejich tajemnou komnatu hlídá neporazitelný bazilišek, mnohem silnější než v harry potterovi ... a úspěšně mě drží v pozici diváka za oponou. A já držím. A oba nechápou.

Manon, ach Manon, Manon z Arrasu!
Manon je moje, umřít pro krásu ...

A zase to je Jozífek, který říká, že lidé jsou nepříjemný vzpomínky. A já zamáčknu slzu, neb některý vztahy prostě bolí ... a mě bolí dlouho. A pak čtu Idiota, a tam Dostojevskij s klidem tvrdí, že krása spasí svět. A já ukazuju Štěpánovi pravidelně fotky, které mí posílá mamka ... a mamka je jediný důvod, proč si zasírám ajfoun aplikací jakou je whatsapp ... mám koláž z fotek bráchova hrobu ... a když jsem zbytečně hype radostná nebo naopak zbytečně nešťastná, tak se na ni podívám a divili byste se, jak mě okamžitě všechno přejde ... smích i pláč ... na povel*

S jedinou vteřinou se prolne století,
když jí nechytnem, tak navždy odletí.

Jak jsem držela dietu podle Antonie Mačingové bude příště, neb je to nehorázný bulvár
Podívejte se na Pustinu a Semestr
Moc ráda bydlím v Nuslích (až mě Mali opustí, tak bych tu stejně chtěla zůstat)
Encyklopedie pražského hipsterství
v práci jsme se shodli, že Leonard Cohen byl borec (a odpustíme mu, že věděl, kdy umře)

snad na dně se perlama zaleskne 
pak vyměním veselé za teskné

... proč ticho hledá důvod, aby bylo hluk

Zjistila jsem, že vůbec ničemu nerozumím. Týká se to úplně všeho ... textu, hudby, adobe produktů, kafe, jídla, lidí ... hlavně teda lidí, což zahrnuje i mě samotnou. Stáli jsme s martinem na terase (ano, i nuzní lidé můžou mít v praze terasu ... nechápu, že nejlepší místo pro život neustále vyhrává vídeň) a on mi řekl, že na mně vůbec nejde vidět, že jsem šťastná a že vypadám, jak kdyby mnou projelo stádo depresí. Tak bych veřejně chtěla deklarovat, že i když je pořád spousta oblastí, kde je velmi co zlepšovat a jsou věci, který nezměním a budu z nich smutná už napořád, obecně bych mohla říct, že jsem radostná a budu se snažit podle toho občas vypadat (:
.
.
Natáčeli jsme s mým oblíbeným teologem ... a na otázku "čím se vyznačuje moudrý člověk" odpověděl, že ... je to ten, kdo nemachruje, kdo se se nepředvádí, neexibuje svou učennost ... moudrý je člověk tichý, empatický, soucitný, kdo rozumí druhému z vnitřku, ne kdo k němu přistupuje na základě nějakých představ ... moudrý je ten, kdo kolem sebe nedělá hluk ... prostě kámen není kokos, jak říkaj ve čtvrtý hvězdě ... Tak jsme se štěpou nad sebou opět zbytečně hluboce přemýšleli, a pak jsme teda radši rychle přemýšleli nad lidmi kolem nás (to je taková jistotka). A jak se věci kolem mě mění, musím si zvykat (někdy dost nedobrovolně bych chtěla podotknout), a kromě opětovného stěhování se do jiné části prahy (ooo to jsem převelice radostná), se dost proměnili i lidé kolem mě a velmi se zúžil okruh všeho, co mě zajímá (a paradoxně se dost rozšířily mé obzory ohledně přátelství, hudby, jídla - vím jistě, že byste chtěli vědět, co budu mít v sobotu na oběd - lidského svinstva a krásnejch míst v praze).
.
.

A nějak docházím k závěru, že nejvíc mi vadí lidé, kolem kterých je hluk. Líbí se mi, že ten hluk je dost všeobjímající pojem a dá se pod ním schovat většina lidí ... a právě teď slyším edíka, našeho vinohradského krysaře, jak mi říká, že všechno v mém životě musí být za každou cenu poetické ... ale my autisti (péťa by souhlasil) prostě musíme mít řád (: Někteří musí mít každej den na oběd mrtvá kuřata z budek, jiní potřebují, aby jim jejich nejlepší přítel říkal, že je má rád ... Kolem mě byl velkej hluk ... kam se člověk podíval ... bylo to vysilující, chaotické a matoucí a po téměř dvou týdnech na samotce jsem přišla na to, že jsem ztratila domov ... že jsem nesplynula se svou životní situací a léta jsem hledala tak jednoduše vyjádřitelnou entitu ... Vím, že mám domov u rodičů ... vím, že zbytek mého života bude můj domov v praze, kterou miluju ... vím, že zvláštní domov jsem našla v práci ... vím, že zásadní domov mám u svých několika přátel ... ale vědět a prožít je někdy na roky vzdálenej most.
.
.
Bezpodmínečné přijetí je v podstatě dar a člověk jako já musí doufat, že ho někdo má, jinak je nahranej. Vůbec totiž nezáleží na tom, jak jste skvělí, oblíbení, hodní !! (to je vůbec na hovno vlastnost) nebo snad konzistentní ... lidé nezapomínaj, neodpouštěj, v tom lepším případě mlží, a když přijde na lámání chleba, utečou nebo se nějak směšně vyhraní a ještě to navíc schovaj za něco naprosto absurdního. Má introvertní povaha tajně skáče do stropu a zapaluje lampion, aby hořel hrozně moc ... protože lidé s takovýmto vzácným darem existují a já je znám a jako malej princ si je bezostyšně připoutávám ...

druhý tričko už jsem nedostala, ale mám masožravou kytku

vepřový žebra

určitě ještě půjdem se saminkou jezdit noční tramvají

#hashtagovavalka #identita #jiribenes #jehovovapomsta #kieslowski #lidozrout #ticho #dusenajazyku

... proč víra žije na dně sklenic víc než v kostele (michale, to je takovej hint na kázání ...)

jak jsem začala chodit do práce (ne vydělávat peníze) ...

Začalo to jednou malou nevinnou lží ...
.
.
Když jsem poprvé úspěšně nedostudovala vysokou školu, musela jsem do práce. Ano, je to strašný, ale šla jsem do toho debilního korporátu ... na Slezsku se tím rozumí hyper super těžkej průmysl a neuvěřitelně specifický lidi ... nebyla jsem úplně horník a ani uhlobaronka, ale tak plus minus ... (myslím, že se tomu lidově říká lidský zdroje nebo)
.
.
V podstatě ta lež spočívala v tom, že jsem samu sebe přesvědčovala, že k tomu, abych byla šťastná, potřebuju hodně peněz a adekvátní reakci, když by se mě někdo zeptal, co jako dělám za práci ... takový to "wow, fakt? tak to máš super! vás je ve firmě čtyři tisíce a ty děláš na personálním? to je pecka ... jo nábory? tak to musíš být skvělá!" Teď jsem si to dost zažila ... nějakou dobu jsem do práce nechodila a s Mali se nám stávalo, že jsme se s někým seznámily a ten nebohý člověk chtěl o nás něco vědět a Mali začala vykládat o své úžasné kariéře psychologa a mě děsně bavilo říkat, že vůbec nic nedělám, že jsem rentiér a nějaký takový ptákoviny, ale člověka to vždycky hodí dost zpátky a i když nechce, tak je smutnej, že vlastně je ve třetině svýho života a absolutně vůbec nic po sobě nenechává a kdyby umřel, tak se nic nestane, jenom zlomí další srdce svým rodičům (a trošku doufám, že možná i nějaký jiný lidi by zamáčkli slzu) ... ale that's it!
.
.
Shodou všemožných náhod ... a troufám si možná říct i Božího vedení ... jsem zaparkovala v neskutečně bizarním vesmíru. Je teda absolutně jasné, že pokud si nenajdu ještě nějakej jinej job, tak zemřu bídně hlady, ale zatím mám za sebou své anděly strážné a funguju! Jedna věc je začlenit se do systému, plnit úkoly na nadprůměrné úrovni, mít ze sebe skvělej pocit, vyplňovat si kolonky na linkedin a pravidelně kontrolovat vzhled svého CV (a blaženě se usmívat na výplatní pásku). Tohle je asi ideál ... kdo by to nechtěl* Ale občas se stane, že se narodí jedinec, kterej touží po přesahu a dobrodružství, nemá zodpovědnost za rodinu a pořád tak čeká něco víc. Čeká na to, že řehole, která tu je šest tisíc let nebo co, splyne s jeho vnitřním světem, bude s ním zajedno, dá mu prostor pro realizaci, dovolí mu chodit v jeho homeless oblečení, děravých konverskách, umožní mu koktat a jíst skoro každej den mrtvý, hnusný kuřata, a přesto všechno na konci dne si musí přiznat, že se to podobá tomu ideálu víc, než cokoli kdy před tím.
.
.

Jsou tam a čekají ... ve střižně, za kamerou, za monitorem, před mixem, za volantem, před kávovarem ... cestou necestou ... každý den se přesvědčuju o tom, jak moc záleží na lidech ... na úplně všech, kterými se člověk dobrovolně i nedobrovolně obklopuje ... na každé minutě, kterou investuje mimo sebe ... A já se těším, až půjdu zítra s Péťou do KFC na oběd, budeme vést povrchní dialog o životě a já si večer uvědomím, že tolik pravdy mi nikdo neřekl za posledních 32 let. Nesnáším, jak mi Eda už jen z principu upravuje jakýkoli text, nejradši bych mu jednu vlepila a to pořádně, ale on je takovej náš bobánek ... a na všechno má argument a cítí to tak opravdově, že nemůžu jinak ... a nechám mu to privilegium zasahovat do mých geniálních spojení ... a říká mi Martinko, takže je to jasný* A taky miluju, když má chlap mozek ... když chápe vtip, souvislost, hloubku, když se s ním dá rozebrat problém, podívat se s nadhledem, když se stará ... je dobrý mít svého Martina ze Zadní Třebáně (: A taky potom jsou lidé, o kterých se nepíše ... nepíše se o tom, že neustále kupují lidem zlatý kočky, hrajou si s playstejšnem, platí brutální nájem a vůbec v něm nebydlí, a když už bydlí, ta si pozvou na svůj gauč neuvěřitelný týpky k přespání, sledujou šlágr, sledujou céčkový!! filmy, nevadí jim, že nefunguje dálkový ovládání, na svým gramofonu naposledy poslouchali ... pink floyd?? visí jim na stěnách kola, na kterých nikdy nepojedou, nakonec je stejně vykradou a nic jim nezbude a maj záchod, kde skoro nikdo nedokáže spláchnout ... ale jsou to přátelé - vinnetou & old shatterhand
.
.
A pak se dívám znovu na Ally McBeal (: a usmívám se, když slyším: "Pravda je, že asi nechci být šťastná ani spokojená. Protože když budu, tak co pak? Prostě mě baví pořád něco vymýšlet a hledat. Je to naplňující. A čím více ztrácím, tím více mám na co vzpomínat." 
.

příští stanice ... grébovka

Některé věci chcete napsat vždycky. Nebo je říct. Nebo zahrát na piano.

... a není to o lásce

Matík (aka fejkový James Dean z Košic) mi řekl, že všechno v mém životě má narativní průběh, a že jsem typická seriálová postava. Ano, jsem příběhová. Miluju zápletky. Jsem přesně ten divák, kterého dostanete na cliffhanger! A když mám někdy pocit, že si pro sebe žádné story neumím vymyslet, přijde nějaký hodný, milý člověk a vyřeší to rychle za mě .... Můj velmi nový a absurdní příběh se začal v Grébovce a doufám, že se tam i jednou skončí, ale mohlo by to být třeba až tak za padesát let ... (snad se surikaty dožívají vysokého věku ...).

Ty víš, jak moc potřebuji přátelství.

Kéž dorostu k této nejkrásnější, nejtěžší, nejriskantnější a nejněžnější záležitosti života.

Ještě pořád nevím, jak se to stane. Najednou máte přítele. Velmi blízkou osobu, které se nechcete vzdát. Někdy s @mali přemýšlíme, kdy se to přihodilo nám. Jak je možné, že si to nepamatujeme? Totiž, když si hledáte partnera, tak trošku tušíte, co děláte. Stalo se vám ale, že jste si vědomě hledali přítele? Nemůžeme si vzpomenout, že jsme se rozhodly "teď se kamamrádíme", vůbec nevím, kdy jsme vedly takovej náš první opravdovej rozhovor face 2 face. Prostě jsme s tím nepočítaly ... A jako bonus ... mně se celkem daří si vybírat své soulmates ještě o chlup komplikovanější, než jsem já sama (a jak by řekl někdo mně najednou blízkej ... to nechceš). Seděla jsem dneska/včera v Parukářce a telefonovala s romanem ... byl to výživnej rozohovor, a když jsem skončila, musela jsem si uběhnout aspoň tři kiláky. A přišla jsem na jednu věc ... s mými přáteli mě spojují hlavně negativní vlastnosti. Naprostá pravda, sledujte ... prokrastinace (to jako riadně !!), přecitlivělost, útěky úplně od všeho, patent na pravdu, potulování se v grébovce (to má všeobsahující rozměr), dávání narozeninových dárků půl roku po, nízký sebevědomí, vysoký sebevědomí (joooo, jde to mít v jednom balíku, to byste se divili), focení jídla (to je velká zhovadilost, nezkoušejte!), chatování (smrtelná choroba), nedobíhání tramvaje, piknik, který se nestal, sledování béčkovejch filmů (heso je varan nebo kobra), #udelamsiselfieadamhonainstagram... a pointa je v tom, že to nemá konce*

... potřebuji zakusit slíbenou vřelost, vyjít ze sebe a trochu si odpočinout na té schůzce, která bude patřit nám

Aňa ve svém PéEsku píše o tom, jak by vypadaly její přítelkyně ztělesněné v jednu. Tohle se mi hodně líbilo. Jak by vypadal můj přítel, poskládaný z těch několika statečných, mých statečných? Mám to teda o něco těžší, protože do toho musím zakomponovat i některé chlapce ... V první řadě má Aňa pravdu ... moji přátelé jsou výjimeční! Všichni! V druhé řadě by byl můj přítel československý paskvil (tu chybějící pomlčku zapomeňte, ale mám za to, že to za nás vyřešil už havel v 89*) a mluvil by zhruba jako já ... dobře, tak jako kogut nebo lenika (leniiii, ja vím, že umíš česky, dokonce o tobě michal malátný napsal song, sleduj: sme obaja takmer to isté, tak si přečti, co máš v rodným listě). Bylo mi totiž řečeno, že bych neměla mluvit slovensky, neb jsem tragéd (ale já dál piluju slovní zásobu a nehledím vpravo ani vlavo). Můj přítel je vždycky cvok. Vždycky svobodný (samozřejmě duchem, žeee?), většinou sobecký parchant (romane, všimni si, že kvůli tobě jsem napsala většinou) se specifickou dovedností číst v lidech okolo. Miluje integritu, dokáže mlčet a je excelentní naslouchač. Má přecitlivělost na hloubku a vytříbený smysl pro deep connection (štěpi, prostě se to ujalo, nemůžu nic dělat ...). Má nadprůměrný smysl pro humor, sleduje nejméně jeden seriál (většinou teda mnohem víc, ale kazí mi to @mali, neb je zbytečně produktivní), ví, kdy mám narozeniny (to si teda nejsem jistá) a rád se mnou brouzdá Prahou (i když někteří remcají, že je bolí nohy). Aňa ještě vymyslela moc krásnou větu, kterou neumím parafrázovat, ale naprosto sedí na mého přítele: nezradí důvěru a neuhne před pravdou, je přístavem v bouři i bouří v přístavu (jaaaj ... to platí doslova na všechny ... moje nervy!!)

Zakazuji se ptát: neboť vím, že není odpovědi, jež by uhasila žízeň. Kdo se ptá, hledá především propast.

Když se stanou věci a váš život se rozpadá pod rukama, jako první sklidíte ovoce svých přátel ... A tohle nechcete přestřelit ... čas, trpělivost, vytrvalost, nadhled, čas, stabilitu, odvahu, čas, vůli, pravdu, lež, čas ... všechno to potřebujete jako emergency kit. Pokud jste si vybrali dobře, jsou tam a čekají ... A jak by řekl Jonáš: je to sice proti mý ideologii, ale bylo to skvělý ... neee, teprve to bude skvělý, vážení ...

dostala jsem tričko

doufám, že konkrétní pan copywriter už umí otevírat jistej typ lahví a vysvětlí mi slogan "šmejděníčko šmějdění" ... má to potenciál

již od druhé sérky se nedívám na GoT, ale jméno hodor mě posledních pár dní dost sere

možná ze mě bude pozér ... tímhle tempem

#mamjerada #nekdymipijoukrev #hashtagovavalka #leosmares #panleoburnett #smejdenickosmejdeni #grebovkajepunk #grebovkamačaro #karel #zivotatakovynasbavi

jak se mi všichni smějou, že neumím říct NE

Súdia nás

merítkom póz a fráz

a v nás je viac

Jaká je tvoje představa ideálního rande? Ano, dokonce i mě se někdo zrovna na tohle zeptal. Trošku mě to zaskočilo, přiznám se, neb je to již nějakej ten pátek ... A tak jsem se zamyslela a s vervou odpověděla, že na Letný pod Stalinem je takový hezký podzemí nebo ty ruiny, co zbyly z Barrandovských teras bych klidně ráda viděla ... ano, takže žádná kavárna a kytka ... ale zase jsem si říkala, že když se někdo může procházet nad ránem Hvězdou (lol in your face, darling), tak já můžu přelízat plot a kašlat dekády starej prach.

Who can find me in this darkness?

Who will alone can help me stand?

You could find a way to find me

Even love me as I am

Asi před měsícem jsem chtěla napsat, že některé mé spolubydlící se definitivně zbláznily, protože se rozhodly, že začnou chodit na gymnastiku. Jako to nevymyslíte! Mali o tom mluví od té doby, co ji znám, takže už mi to přišlo dost nereálné, ale Romance jsem lehce věřila, protože vlastní takovou tu podložku, na které se cvičí a půl Prahy ji nosí místo hrnku na kafe. Chaaaa To bych přála naprosto každému je vidět, když se vrátily! Vyhlížela jsem je, jak ty nebohé ženy, co čekají na zápraží, až se vrátí muži z války ... pochroumaní, zlomení a v depresi (: Ještě dva týdny se nemohly pohnout a svěřovaly si každou svou bolest. O jejich svalové hmotě toho vím víc než jejich doktoři ... bych chtěla podotknout ...

thx 2 @jonasbalcar

A aby bylo riadně veselo, tak jsme se v zimě vydaly zdolat Kriváň ... to je takový nejnovější smutný příběh. Totiž fakt, že je jaro, svítí slunce, můžete mít krátkej rukáv, ještě neznamená, že se nebudete v nějaký nadmořský výšce brodit po kolena !!!! ve sněhu při každém našlápnutí. Tak to jste mě, vážení, neviděli. Cítila jsem se jak Rakoncaj při výstupu na K2. Dokonce i malá slza ukápla při tom brutálním vyčerpání. Ale nebojte, máme selfiško, všechno dobře dopadlo! A Adel nám neunesli nakonec* ... vrátili ji do Šluknova (Romane, Šluknov se to tam jmenuje!!!) ...

thx 2 @jonasbalcar

Mít bestfrienda je někdy celkem náročnej sport. Kromě všech těch vztahových nedorozumění, je děsná pruda, když sdílíte jednu z nejhorších vášní ... lásku k dobrému jídlu. Já třeba nejím sladké, ale ujíždím na masu obecně, hovězím extra zvlášť a už se to dá i diagnostikovat (minimálně v jůesej). Mali miluje skoro všechno. Sice má dost blbou pověst, že nejí lepek, palmáč, papriku ... a tak obecně přichází neustále s nějakýma novinkama a vylepšeníma, ale ... na rovinu ... pojďme si říct .... že ne úplně každý zvládne během 24 hodin sníst troje !!!! lívance ve třech různých podnicích.

I'm creep

I'm weirdo

What the hell am I doing here?

I don't belong here

Pak mám ještě jedno své P.S. Určitě to znáte (doufám) ... Skrze váš mrzký život proplouvají lidé, někdy se i pravidelně objevují, které byste chtěli lépe poznat, ale vaše nešťastné introvertní povahy řeknou rázné NE ... z toho respektu, obdivu a malého sebevědomí, či? Mácha psal "Viléme, Hynku, Jarmilo" ... já říkám "Michale, Štěpáne, chmmm tak třetího zatím nemám" Dneska jedu bomby.

Naučila jsem se říkat NE (zatím ale tajně)*

Lívancovej boj vyhrálo loděnický Století

malinčin ajfoun je o dost lepší

ideální rande na barrandovských terasách mám za sebou

je třeba víc číst knihy

nový album of monsters and men

jak básníci přicházejí ... o všechno

V mém pseudopokoji stojí bílá skříň. S velkou laskavostí mi ji propůjčila Mali, ale není to zas tak velký dar, neb se rozpadá ... jako hodně. Každé otevření musím bedlivě hlídat, aby neupadla dvířka ... toho času oboje. Na jedné straně, k mému psacímu stolu, jsem si udělala výstavku fotek bráchy, které mi neustále dávají naši. Některé mám na stole, jiné lepím na skříň. Je to takový malý mauzoleum, ani nevím, jestli k něčemu je. Pravdou ale je, že když mě někdo jako hodně vytočí (nejčastěji to bývají ti nejbližší, žeee), podívám se na svou výstavku a říkám si: "Ráďo, hlavní je se z nikoho neposrat".

Nevím, jestli někdo sledujete Magnesii Literu. Obecně ceny za cokoli mi přijdou legrační, ale tuhle z nějakého velmi záhadného důvodu vždycky googlím. Blbě se mi usíná asi posledních několik let, a tak jsem si vypěstovala velmi debilní návyk, před usnutím něco poslouchat. Většinou to jsou Cimrmani, co si budeme nalhávat, ale objevila jsem i krásu audioknih. Vřele můžu doporučit Potichu od Jaroslava Rudiše a dvě detektivky od Rowlingové, které psala pod pseudonymem Robert Galbraith. Úplnou náhodou jsem narazila na P.S. Aňi Geislerové, která dostala magnesii za cenu čtenářů. Buď si to přečtěte nebo poslechněte. Je to dost inspirativní, přinejmenším pro bloggery.

O tomhle tam zrovna vůbec nepíše, ale celou dobu, co ji poslouchám, myslím na přátelství. Věděla jsem to asi dávno, ale poznávám to až poslední dobou ... jsem extrémista. Vážu si lidi k sobě a děsně nerada je pouštím ... kamkoli. Vyžaduju neustále nějaké imaginární oběti, ujištění, čas ... hlavně čas, ohledy, splnění každých slibů, žádné změny v okruhu několika mil a naprosto patologickou loajálnost ... myslím, že na to ani není diagnóza. Co k tomu říct ... mám skvělou sebereflexi, ale absolutně nic s ní nědokážu dělat. A pak mi mánek napíše: "toto nebudeš tahat naveky ako v rozprávke". No hej!

Zjistila jsem několik věcí ... miluju slovenské hory ... za tři dny vypiju kldině 11 citrónovejch zlatejch bažantů (Mali, to už je reálný číslo !!) ... umím vykouzlit iPhone 6s ... nenávidím větu "your storage is almost full" ... netuším, jak začít textovat song ...  cibuli prostě nesním ... i když je to fakt dost hopeless, má to své čaro ... chci žít

slovníček ztracené generace:

meruňka = marhuĺa

hloupý = daft

blbka = krava

snídaně = raňajky (!!adel!!)

kecat = trepať

Máme s romankou tajnej plán ... naspoříme si a sežereme kobe

jak jsem se kvůli bráchy a mali vrátila k lyžování a jak už umím foie gras

Ľudia sú čudní, doba je svojská

a moju dušu chcú cudzie vojská

len s láskou, viem to ustáť iba s láskou

Moji rodičové mi řekli, že můj blog je hodně smutnej a že bych měla psát i o veselých věcech. Z toho vyplývá, že píšu o veselých zážitcích smutně ... a že mám rodiče, kteří čtou můj blog (:

Už od patnácti mám revma, což není nijak strašná nemoc, ale někdy dokáže být dost bolestivá a nakonec vás přinutí některé aktivity omezit a jiné úplně zrušit. Naše rodina je poměrně lyžařsky zaměřená a všichni už ve čtyřech letech brázdí svahy slovenských velehor na svých malých lyžičkách křížem krážem. Já jsem ty svoje musela v šestadvaceti pověsit na hřebík a horko těžko jsem se smiřovala s tím, že už si nikdy žádný kopec nesjedu. Opět si musím pogratulovat k tomu, jak dokážu přinutit silné a umanuté lidi, aby se se mnou kámošili a dokázali ze mě vymáčknout nemožné. Dobře já! Takže jsem si koupila permici v Harrachově a statečně ploužila červené sjezdovky. Vzhledem k tomu, že to bylo dost impulzivní rozhodnutí (protože jsem původně jela na procházku po městě a na kafíčko), mohli jste dnes v Krkonoších vidět exota, co se promenádoval na lyžích v džínách a slunečních brýlích. Tolik povyku jsem snad nikdy nezpůsobila ... I když tady poléhávám zlámaná v posteli a nutím Romanku, aby mě léčila, bylo to AWESOME a next year si kupuju lyže !!

Ľudia aj vášně všetko sa mení

a já to poviem v plnom znení

len s láskou, viem to ustáť iba s láskou

Jsou tací, kteří čekají na nějaké novinky ze žižkovského squatu. Je toho tolik, že vůbec nevím, kde začít ... Tenhle týden je ale zvláštní v tom, že všechny čtyři jsme nemocné a každá trpíme zcela jinou chorobou. Výjimečně vezmu v potas ochranu soukromí a neřeknu druhy nemocí (: I když není sobota a Marťa bývá dlouho v práci, tak jsme přes všechny nakažlivé bacily večer zalehly na matrace a měly tu naši "chvilku". Strašně ráda je všechny tři poslouchám, jak se spolu baví a vyměňují si názory a žasnu, jak tak neuvěřitelně odlišní lidé (a navíc ženy) mohou několik desítek minut v něčem naprosto souhlasit a souznít. A aby ty naše rozhovory byly dostatečně edukační, tak do toho Mali prohlásí směrem k Martě její oblíbené, že "každý je expert na svůj život" a já se můžu strhat smíchy, protože náš dvorní psycholog pracuje prostě 24/7.

Chrániť to málo čo za to stojí

a kráčat s tým, že padnem v boji

S Mali celkem vaříme a pečeme. Já dělám pořád nějaký masíčko, hlavně hovězí a všechny možné druhy chci umět upravovat a valím tam litry červeného vína a černého piva a všechny nutím, aby to pořád jedli na tisíc způsobů (děkuji všem rodičům, kteří mají plné mrazáky a věnují své úlovky na mé experimenty). Byla velká chyba stáhnout si celou sérku MasterChefa, já to říkám pořád, ale zase na druhou stranu umím perfektní foie gras a kachní prsa na pomerančích. Mali sice moc nečte beletrii, ale její knihovna se skládá ze dvou propriet: psychobooků a neskutečně tlustých kuchařek, které si sama skládá dohromady. K mé škodě, neb nejím sladké, se většina zabývá různými dezerty, koláči a dorty a já vůbec nikdy nechápu, jak levou rukou šlehá bílek, pravou mlátí do naší trouby, aby pořádně pekla ... a trošku ji podezírám, že má ještě třetí ruku, která hněte těsto ... A vždycky z toho vznikne něco děsně krásnýho, co nikdy neochutnám, ale zajímavé je, že už ráno to nikde nevidím (: A tak tady sedíme a plánujeme, co budeme vařit tento víkend v Krkonoších pro dvacet lidí a vypadá to, že je tolik dobrého jídla, které nikdy neuvaříme ... je to pro mě stejný stres, že vím, kolik je knih, které nikdy nepřečtu.

Bezhlavo ľúbiť, pokoriť pýchu

stať sa slávnym a odísť v tichu

Pokud máte rádi knihy, tak martinus vymyslel svou druhou knižní šifru a mě to nečekaně hodně baví.

A taky poslouchám Sophie Zelmani a její Bright Eyes.
Oscarové půl bídy. Na Spotlight se určo podívám, i na Room ... Leo to jednou dostat musel whatever ... jenom doufám, že se tam nebude tři hodiny plazit po zemi nebo mě odvezou ... ALE prosimvás, jak mohl dát někdo cenu tomu břídilovi z Bonda za nejlepší pieseň???? Čo si?! Simple song byl přeci jasnou volbou. Tohle je truly madly deeply smutný příběh.

jak jsem jela na Sázavu první třídou

Dost lidí se mě ptá, co čtu ... no to se ani neptejte !! Od té doby, co amíci zaznamenali boom v seriálech díky Lost(u) a Prison Break, horko těžko zvládám svou týdenní/měsíční dávku emocí v podání Respektu, Forbesu a teď už i Newsweeku. Musela jsem si udělat výlet na Sázavu a nevzít si laptop, abych si mohla nerušeně číst aspoň dvě hodiny něco tlustšího, než je 50 stran. Sad sad story ... ALE Stal se mi příběh ... Jak pořád kradu @renikhelle auto, moc často nejezdím vlakem a tudíž netuším, že v esce maj český dráhy i něco jako první třídu ... Tak si krásně koupím v Burger Kingu crispy burger nebo jak se to jmenuje (není tam cibule, takže win win) a nakráčím si to na sedmé nástupiště (wogo, je to tak daleko, že bych si vzala liftago) ... jako pravá lady se posadím do druhého patra a vůbec mi nepřijde divné, že kolem mě v celém vagónu vůbec nikdo nesedí. Je poledne, to znamená, že jsem si vybrala skvělej čas a nikdo do Čerčan nejede ... jak jinak !! Milá paní průvodčí mě ovšem vyvede z omylu a chce po mně doplatit příplatek za první !! třídu. Světácky se zeptám, kolik by to dělalo a dostanu vážnou odpověď, že celých 15 CZK. I v mém chudobném období to zvážím a všech patnáct korun doplatím ... mám pro sebe celý patro a záchod. Deal jak prase !!

Zpět ke knihám ... nestává se mi často ... nene ... nestává se mi vůbec ... že bych četla knihu, kterou nechci dočíst. Nechci dočíst, protože je awesome, jedinečná, zázračná, hluboká, moje, pamamtuju si ji i po x měsících, "osudová"? Naprostým zázrakem pak je, že mám dvě knihy, které nechci dočíst, a proto obě žmoulám už skoro rok. Nicméně nadešel čas, kdy jsem všechno okolo dokončila a zbyly ony dvě ... Když Nietzsche plakal & Kronika ptáčka na klíček. Obecně teď mám období nietzsche style, ne úplně Bůh je mrtev, ale spíš lidské, příliš lidské ... 

Asi bych nejvíc ze všeho chtěla všem říct, jaké to je pohřbít svého jediného sourozence. Jenže ještě roky na to nebudu mít slova. Bude to dlouho můj lightmotiv, tak celkově je třeba počítat, že všechno se bude ubírat na té mé slavné bittersweet notě. Tím, že Ráďa umřel, změnil pro mě spoustu věcí. Každým dnem ten seznam narůstá a mě to děsí. Dneska mi Mali dala (pod nepatrným nátlakem) svůj notes, kde Malý princ praví: "Poušť je tak krásná, protože má určitě někde schovanou studnu." Nevím, jak to ti lidi dělají, ale slyším je ...

Ono to je někdy dost těžký ... bydlím se dvěma ne úplně sociálními jedinci ... a Romčou, ... ale Marťa rozzářila můj večer už pouze tím, že mi šla koupit dvě lahve vody, které mi kdysi vypila, ale než jsem stačila dorazit ze Sázavy, tak ty dvě lahve dokázala opět zužitkovat. Je to skoro analytická úloha ve stylu ... Pozoruje-li Bob hvězdu Deneb, pak David používá dalekohled Z.

každý je v tom sám ... či?

Nevím, jestli jste viděli někdy filmy Evalda Schorma ... Spolu s Vláčilem tvoří moji svatou dvojici českých režisérů. Není to jednoduché dívání. I já se dost dlouho rozhoduju, než si Návrat ztraceného syna pustím po 106té, ale je to tak hodně moje, že když to na mě přijde, neodolám ... První celovečerák, který se odehrává v Bohnicích, ... snaží se vysvětlit, že pro všechno neexistují srozumitelné důvody, že někdy nejde, než mlčet a hlavně v něm rezignující Jan Kačer pronáší to osudné: "Každý je v tom sám. V tom zmáhání dvou nepřátel. Sebe a skutečnosti."

Minulý rok byl pekelný záhul. Tolik změn jsem snad neabsolvovala za celý svůj život. Ještě teď to rozdýchávám ... Ale řekla jsem si, že jsem se už dost nahroutila, tak je třeba to vzít statečně a postavit se tomu životu naférovku čelem. Myslím, že mi to jde dost pomalu a Mali zešediví a bude si muset dát natrvalo blonďatý melír ... O Vánocích (které mimochodem dost nesnáším) jsem se rozhodla, že leden bude zlomový a že už to posunu ... přeci jen mám narozky, Mali slaví jubileum a vůbec ta novoroční předsevzetí k tomu dost vyzývají ...

To by bylo k těm plánům ....

Realita vytře většinou zrak. Vracím se v sobotu z kostela a volá mi taťka, že si můj malej brácha klidně umřel. Jen tak.

Posledních 48 hodin se děsně bojím zvedat telefony, číst textovky, všechny sociální sítě bych vymazala ...

A tak tu sedím a googlím, jak se dá zrušit facebookový účet někoho, kdo umřel, a co k tomu potřebuju, a už se úplně vidím, jak se ptám mamky, jestli bych si nemohla vyfotit Ráďův úmrtní list ...

Nakonec jsme v sobotu Malinčinu oslavu narozenin nezrušili a sama netuším, jak jsem tím prošla, ale Zuzka byla ochotná mě poslouchat a asi jsem nikomu takto existenciálně o samotě nemluvila ... o tom, že jsem najednou jedináček, že ta zodpovědnost za mé rodiče mě děsí, že jsem na to fakt sama, že od nikoho ani nemůžu vyžadovat, aby v tom byl se mnou ... a že se bojím jet domů.

Mnohem větší komfort mi poskytují situace, kdy jsem tady pro ty druhé lidi já, to mi jde, v tom není problém, to je normální. Teď je to naopak a já se bojím na někoho podívat. Nevím, jestli brečím dost nebo málo, jestli mám být doma nebo jít ven, jestli mám něco sníst nebo je to jedno ...

A tak jsme dneska seděli s mašatovcema v mekáči, uslzení, s obavou, že za pár dní pojedeme na Vsetín na pohřeb, cpali jsme vyhladovělí do sebe ty hideous hranolky a největší kafe, co je v Praze za 35 czk ... a aspoň na chvilku jsem se cítila normálně. Doma mě čekala ještě jedna super terapie, se kterou jsem moc nepočítala (: Malinka vymyslela, že si napíšeme diktát podle Svěráka. Tak to vám asi ani nemůžu říct, jak to dopadlo. Bylo to děsně rychlé, a i když si neskutečně fandím v pravopisu ... (: jaaaj, měla jsem tam hrubky, co to budu zapírat ... Musím trénovat*

Každý je v tom sám ... ale aby mohl, potřebuje k tomu pomoc.

jak to dopadá, když mali* infiltruje můj blog a napíše článek ...

Vrátila jsem se večer domů taková zádumčivá ... z koncertu, který pořádal Michal Horáček, že napadl sníh, všude bylo hodně lidí, že vlastně petr hapka nežije, že všechny krásný songy už někdo napsal, že se mali pořád učí o dyslektikách a nechce si se mnou povídat, že mám v noci největší chuť na něco dobrého, že moje anime už končí a všichni nájemní vrazi se navzájem postříleli a zbylo jen malý koťátko ... A když už tak vysílením usínám, přijde mi z vedlejšího pokoje zpráva, že prej ten náš žižkovský dysortografik za mě napsal článek, když já jsem neschopná ... tak poslušně hlásím, tady je ...

Víte? Občas se to tak stává, že když někdo dlooouho dlooouho nepíše na svůj blog, jeho nejlepší přítel to prostě nemůže jen tak nechat a musí nějakým způsobem vyplnit prázdné místo. Pak to dopadá tak, že i když mám zkoušek nad hlavu a učím se od rána do večera o všech možných poruchách učení, tak v 23:00 sedám za počítač a začínám psát cokoliv, jen ať to má hlavu a patu, dá se to číst a mám správný slovosled. 

Většinou nejsem ta, co se potřebuje nutně sdílet či psát o svých pocitech, zvláště takto na veřejnosti. Haha...naposledy jsem eM seřvala ohledně mého soukromí a fotek na blogu a jakého koliv zmiňování o mě, že ještě ten den to všechno smazala :-D No, ale na to se soustředit nechci, protože jinak jsem celkem milá a hodná holka ☺ To, o čem chci psát, je o našem skvělém super mega multi a extra parádním bydleníčku. Bylo dost lidí z řady mých přátel, co se divili, že my 4 hvězdy spolu budeme bydlet, ale je pár věcí, co byste asi vědět měli.... 

Za prvé: Jestli udělám v pátek zkoušku ze specifických poruch učení, tak zavádím doma (na Žižkově) diktaturu správného používání termínu dyslexie, dyskalkulie a dysgrafie...

Za druhé: Miluju Marťasův punk v tom smyslu, že když má chuť, dá si klidně ve 22:00 hodin hranolky a je jí jedno, co si o ní kdo myslí a explicitně to řekne. Takovou sebejistou a namyšlenou jí mám ráda!!! 

Za třetí: Tůůůhle v pondělí napadl sníh a Kogut přišla domů s tím, že jdeme ven. Já bych šla, ale měla jsem příliš povinností. A tak se Kogut s eM sebraly a šly. Tu noc jsem se Kogut svěřovala s tím, jak jí mám v poslední době ráda a jak si na ní všímám úplně jiných věcí než dříve....Víte, to je tak, když se rozhodnete vidět na lidech místo toho špatného, spíš to dobré a pak si uvědomíte, jak jsou lidi kolem vás skvělí a zajímaví..

Za čtvrté: Mám ráda, když je hodně hodin a s Marťou, teď když už nemáme mého milovaného Sherlocka Holmese, pouštíme aspoň malou kompenzaci a to jakože pana psychologa Paula Ekmana ve skvělém seriálu Lie to me. 

Za páté: Aby to pořád nebylo tak sluníčkové, nesnáším svoje velké okno, které nemá žádný závěs ani žaluzie a tak, když je venku tma a já svítím, jde vidět úplně všechno, co dělém i nedělám!!!

Za šesté: Ať chceme nebo ne, postupně se stále sbližujeme. Každá z mých spolubydlících chodí jiným stylem v papučích. Trošku mám problém rozpoznat Kogut mezi Romčou, protože obě šmudlají papučema stejně a někdy hraju hru, která z nich to asi je? eM je jasná, ta má cukle, které se jí rozpadají a brzo jí je vyhodím :-D

Za sedmé: Mám ráda, když k nám Kogut někdy dotáhne Matíka, protože ho máme všechny rády a vždycky dokáže do našeho babského prostředí vdechnout trošku mužské autority....I když teda....asi jen mužské, bez autority :-D  

Za osmé: Marťa je chudáček, i když jsem si říkala, že takhle lidem už říkat nebudu, ale tenhle výraz prostě použít musím. eMka totiž tak trošku bydlí v kuchyni a vždycky, když si vaříme cibulové, česnekové, rybí a další jídla, eM nemůže spát celou noc a má noční :-D pak to dohání ráno, kdy spí až do závratných čísel a po probuzení si mi stěžuje, jak je každá z nás jinak hlučná. Co říct, prostě chudák! :D

Za deváté: Když už toho je moc, můžu nasadit svoje Najkííí, vyběhnout na pravo (Parukářka) nebo na levo (Vítkov) a hezky se dorazit při běhu v jednom z těchto superních parků.

Za desáté: Miluju Marťu opravovat v češtině, jelikož nejvtipnější na tom je to, že já, dysortografik, umím jazyk lépe, než ona, skoro dostudovaná magistra českého jazyka :-D A co víc? Miluju jí učit přísloví, protože představte si, že ona nezná přísloví: „Komu není shůry dáno v apatice nekoupí“ :-D To je prostě děs a bída kurtyzán, takže nyní máme pravidlo, že jí každý den naučím nové přísloví, které si musí zapamatovat. Ale stejně si myslím, že to dlouho fungovat nebude, neboť jsem jí v pátek učila: „Mnoho psů, zajícova smrt“ a už za deset minut to nevěděla.

Za jedenácté: Protože jsem občas hrozně líná a Marťas také, když si prostě chceme něco sdělit, posíláme si imessage. Je to trošku úsměvné, když nás od sebe dělí jen šest kroků, ale divili byste se, jak si někdy pokecáme.

Za dvanácté: Pátky večer, soboty odpoledne jsou nejlepší ze všeho! ☺ Prostě...chce to dostatek frustrační tolerance a vybrat si dobré coping strategie, jak to zvládnout, ale jde to a až se Kogutka vdá, tento čtyřspolek se rozpadne, ale zatím: „pojďme si to ještě půl roku užívat“ !!!!!!!

Poslední dodatek, který nesmí chybět....nebojte se, Marťa se vám vrátí a to i s článkem, já jen svým amatérským psaním motivuju Marťu k brzkému a skvělému výkonu ;-)x