jak se ze mě stala kreslená tečka

Co z toho, co prožíváme, si opravdu chceme nechat jenom pro sebe? Co chceme, aby věděli všichni, co jenom někdo a co nikdo? Jak bylo jednu dobu velmi trendy, že každý všechno postoval na sociální sítě, teď pro nás má zvláštní hodnotu čověk, který nefotí, nemá facebook a používá tlačítkový telefon (nebo má samsung s brčálově zeleným krytem ... a vlastně raději nechceme vědět, co za fotku si právě nasadil jako wallpaper). A pokud přeci jen má náhodou instagram, dává si pod fotku jen jeden hashtag (možná spíš žádný), protože jeho posty jsou tak cool, že nepotřebuje snad ani ten obrázek. Pořádnej pásek se pozná, že jsou mu lajky ukradený, žije na Letný (to ze mě mluví čirá závist), pije flat white z plecháčku, snídá avokádo a fotí analog (taky jsem si všimla, že je tento rok děsně v kurzu espresso tonic a Triglav ... vlastně tak obecně to vypadá, že Slovinsko je nová země hipsterů). 

Znovunová posedlost přísným střežením si soukromí převrací sociální extrém zase v nějakou jinou patologii. S trochou nadsázky se těmto lidem v amerických filmech říká "private person". Já mám opět takové štěstí, že se jimi obklopuju a můžu se v nich přímo rochnit. Moje nejoblíbenější holka chce procházet zdí. Miluje kvantovou fyziku a chtěla by najít někoho, kdo by si s ní o tom povídal (protože nezlobte se, ale do fyziky se už pouštět nebudu ... ani při svém géniu mi na tohle nezbývá čas). Když to sem nenapíšu, nikdo nebude vědět, že #mali fascinuje rychlost atomů a jako budoucí psycholog zřejmě bude potvrzovat existenci Boha, duše, posmrtného života a kdovíco všechno tenhle obor zkoumá ... a to jsem si myslela, že bude zachraňovat anorektické dětičky v Havlíčkově Brodě ... my bad (#martin by teď udělal takovou tu svou opičí grimasu jakože faux pas a jsi idiot). Když bych byla "private person", tak se tohle prostě nikdo nedozví.

A kdybych byla "private person", tak bych si tady před rokem nikdy nenapsala o to, aby šel se mnou jeden kalifornský plavčík na kafe a ten by s sebou nepřitáhl věčně šťastného majitele bytu. A všechno by bylo jinak a nebylo by to tak super. A určitě bych nejela na coloursy a nezasnoubila bych se s Benjamine Clementinem (raději nebudu googlit, jestli má manželku, ať si to nezkazíme). Takže klidně buďte "private person", ale ne všichni, prosimvás. Nebylo by o čem psát blog, skládat písně zlomených srdcí, kvůli komu dávat góly na jižáku, ani malovat po zdech a zabíjet ty svině, chrousty, co lítaj, jsou velký a určitě mají chuť vás sežrat.

Uzavřenost chrání ... a tím, že lidé jsou čím dál rafinovaněji zlí, máme pocit, že nic jiného nezbývá. Málo posloucháme a ještě míň mluvíme o sobě. Přesvědčení o vlastní genialitě a výjimečnosti (ať už je to jakkoli oprávněné) nás oslabuje na té základní linii ... lidi si k sobě nepouštíme, ale cíleně je odháníme. Nebo tvrdíme, že jsme tak v pohodě, že nemáme co k řešení. Nene. Ani štěstí nás neomlouvá. Šťastný život není nudný. Já toho o tom zase tolik nevím (: ale  aspoň jednoho šťatsného přítele mám a nemá se hůř než já (akorát nesnáší smajlíky, tak mu tu žádný nenakreslím).

Tento týden jsem se dozvěděla, že jsem animovaná, v extrémních situacích stabilní, zvládnu hůlkama Bún bò Nam Bộ, že i v tý nahotě jde hodně věcí ukrýt a že není nikdo, kdo by chtěl bejt sám. Takže se podívejte na film Prostě blbě, poslední Třeštíkovou nečtěte a poslechněte si Android Asteroid.

Everybody loves the things you do

from the way you talk

to the way you move

You look like a movie

You sound like a song

jak jsem v sobě objevila pustinu

Leden je takovej hodně zvláštní měsíc. Nejdřív šlo jen o to, že jsem se v něm narodila. Pak se v něm narodila i mali (: a nakonec v něm umřel brácha ... Většina lidí, se kterými se přátelím ... teda asi obecně většina lidí ... se snaží, aby o nich nikdo nic nevěděl. Raději nic nelajkujou, nechtějí být aktivní, jsou ironický, sarkastický, nikdy mi nezapomenou říct, ať o nich nic nepíšu a nic nemluvím ... nejlépe, abych zapomněla, že jsou (což není tak těžký s mou pamětí). Překvapuje mě (?), jak se lidé cítí zranitelní, jak moc jsou zranění a zklamaní, jak jsou rezervovaní, neosobní, neautentický ... jak z nich dokonce i já musím všechno páčit jak z chlupatý deky.

#instafood #instagram #delicious #foodporn #photography #instaday #fashion

Mluvím s Jozífkem málo, ale na mé tajné//fejkové oslavě narozenin jsme se bavili, že bych to psaní mohla trochu prosvětlit a já jako správnej povaleč pražský kavárny hned všechno glosuju, že to světlo na konci tunelu je, a Jozífek na to, ať za tím světlem ale nechodím. Tak to je pro mě zase na týdny přemýšlení a edík se toho scénáře prostě nedočká a uvalí na mě klatbu. Čo bolo včera nebývá dnes ... (a malinka by řekla hvězdy se mění). Ráda si věřím ... v tom smyslu, že pocity a intuice zvítězí nad fakty a tvrdými daty ... je to takový novodobý pravdoláskařství. Nevím, jak se může stát, že objektivní skutečnost přestane mít svou důvěryhodnost a je třeba hledat alternativy, aby člověk pochopil. Vyvážit rozum a emoce se mi zdá čím dál těžší ... čím víc toho prožiju a čím víc lidí poznávám.

Půjdem cestami zbrázděnými
stopami ... za sny svými
za obzor vzdálený.

Hodně si povídám//poslouchám. Víc než kdykoli před tím. A i když jsem o dost lidí přišla, nahradila to jistá rozmanitost, která je vyčerpávající, ale tak něják úplná a dává smysl. Dostala jsem krásný dárek. V mém věku se někteří rozhodli, že se nechají ukřižovat ... protože to shledali jedinou správnou možností. Já to trochu odlehčím a ve svých 33 letech nezachráním vesmír, ale napíšu knihu. A napíšu ji na svém skvělém psacím stroji značky naumann ideal (to už je skoro jak underwood). Tohle ani apple neporazí* A jak se naše konkláve rozhodlo, Štěpán v ní bude vystupovat jako jedinej pod svým vlastním jménem, bude mít svůj hausbot, playstation, někde na zastřešený terase steinway od johna lennona a v rožku bude trucovat starej, nerudnej kocour eliáš ... a pořád bude sněžit a ze všech možných koutů ucítíte vůni kávy.

a že hoře se skutálí do jedné slzy
ta slza se vsákne a pak jí to mrzí ...

Byly roky, kdy jsem po naší vlasti celkem cestovala. Hlavně zámky a města mám v malíku. Ale ten sever je pro mě záhadou ... a opravdu nemyslím sever Moravy. Třeba Šluknov je pro mě sci-fi a donedávna byly i Mariánské lázně nebo Plzeň (tady ten sever neplatí indeed). Nikdy jsem nebyla v Sokolově, Chomutově nebo Chebu. Netuším, jak vypadá Most a Litvínov. A pak se roztrhne pytel a všichni chtějí točit v krajinách, kde vznikal seriál True Detective. Takže se hledá americká Louisiana v Česku. Naštěstí máme ty uhelný doly a objevíme svou vlastní P(p)ustinu a je to tak děsně metaforický. A chápu ty všechny výtky, že je to až příliš dobrý, příliš depresivní, příliš všichni ví, co maj dělat, jak se oblíkat, co mluvit, aby byl celej národ na sračky. A ani mně to nedělalo dobře. A na první díl jsem se dívala s mali a věděla jsem, že to pro ni bude krutý zrcadlo, ale zvládla to a jely jsme jak drak ... a tour de P(p)ustina se blíží. Jezeří vede a místa, kde se točil Rapl, jsou taky k sežrání #tochces a Štěpán Hulík je můj vzor, a kdyby mě chtěl pozvat ma kafe, tak jdu nooo.

a usmívám se ... co zbývá,
zvednout se, když dojdou síly,
děkovat za každou chvíli ...