každý je v tom sám ... či?

Nevím, jestli jste viděli někdy filmy Evalda Schorma ... Spolu s Vláčilem tvoří moji svatou dvojici českých režisérů. Není to jednoduché dívání. I já se dost dlouho rozhoduju, než si Návrat ztraceného syna pustím po 106té, ale je to tak hodně moje, že když to na mě přijde, neodolám ... První celovečerák, který se odehrává v Bohnicích, ... snaží se vysvětlit, že pro všechno neexistují srozumitelné důvody, že někdy nejde, než mlčet a hlavně v něm rezignující Jan Kačer pronáší to osudné: "Každý je v tom sám. V tom zmáhání dvou nepřátel. Sebe a skutečnosti."

Minulý rok byl pekelný záhul. Tolik změn jsem snad neabsolvovala za celý svůj život. Ještě teď to rozdýchávám ... Ale řekla jsem si, že jsem se už dost nahroutila, tak je třeba to vzít statečně a postavit se tomu životu naférovku čelem. Myslím, že mi to jde dost pomalu a Mali zešediví a bude si muset dát natrvalo blonďatý melír ... O Vánocích (které mimochodem dost nesnáším) jsem se rozhodla, že leden bude zlomový a že už to posunu ... přeci jen mám narozky, Mali slaví jubileum a vůbec ta novoroční předsevzetí k tomu dost vyzývají ...

To by bylo k těm plánům ....

Realita vytře většinou zrak. Vracím se v sobotu z kostela a volá mi taťka, že si můj malej brácha klidně umřel. Jen tak.

Posledních 48 hodin se děsně bojím zvedat telefony, číst textovky, všechny sociální sítě bych vymazala ...

A tak tu sedím a googlím, jak se dá zrušit facebookový účet někoho, kdo umřel, a co k tomu potřebuju, a už se úplně vidím, jak se ptám mamky, jestli bych si nemohla vyfotit Ráďův úmrtní list ...

Nakonec jsme v sobotu Malinčinu oslavu narozenin nezrušili a sama netuším, jak jsem tím prošla, ale Zuzka byla ochotná mě poslouchat a asi jsem nikomu takto existenciálně o samotě nemluvila ... o tom, že jsem najednou jedináček, že ta zodpovědnost za mé rodiče mě děsí, že jsem na to fakt sama, že od nikoho ani nemůžu vyžadovat, aby v tom byl se mnou ... a že se bojím jet domů.

Mnohem větší komfort mi poskytují situace, kdy jsem tady pro ty druhé lidi já, to mi jde, v tom není problém, to je normální. Teď je to naopak a já se bojím na někoho podívat. Nevím, jestli brečím dost nebo málo, jestli mám být doma nebo jít ven, jestli mám něco sníst nebo je to jedno ...

A tak jsme dneska seděli s mašatovcema v mekáči, uslzení, s obavou, že za pár dní pojedeme na Vsetín na pohřeb, cpali jsme vyhladovělí do sebe ty hideous hranolky a největší kafe, co je v Praze za 35 czk ... a aspoň na chvilku jsem se cítila normálně. Doma mě čekala ještě jedna super terapie, se kterou jsem moc nepočítala (: Malinka vymyslela, že si napíšeme diktát podle Svěráka. Tak to vám asi ani nemůžu říct, jak to dopadlo. Bylo to děsně rychlé, a i když si neskutečně fandím v pravopisu ... (: jaaaj, měla jsem tam hrubky, co to budu zapírat ... Musím trénovat*

Každý je v tom sám ... ale aby mohl, potřebuje k tomu pomoc.

jak to dopadá, když mali* infiltruje můj blog a napíše článek ...

Vrátila jsem se večer domů taková zádumčivá ... z koncertu, který pořádal Michal Horáček, že napadl sníh, všude bylo hodně lidí, že vlastně petr hapka nežije, že všechny krásný songy už někdo napsal, že se mali pořád učí o dyslektikách a nechce si se mnou povídat, že mám v noci největší chuť na něco dobrého, že moje anime už končí a všichni nájemní vrazi se navzájem postříleli a zbylo jen malý koťátko ... A když už tak vysílením usínám, přijde mi z vedlejšího pokoje zpráva, že prej ten náš žižkovský dysortografik za mě napsal článek, když já jsem neschopná ... tak poslušně hlásím, tady je ...

Víte? Občas se to tak stává, že když někdo dlooouho dlooouho nepíše na svůj blog, jeho nejlepší přítel to prostě nemůže jen tak nechat a musí nějakým způsobem vyplnit prázdné místo. Pak to dopadá tak, že i když mám zkoušek nad hlavu a učím se od rána do večera o všech možných poruchách učení, tak v 23:00 sedám za počítač a začínám psát cokoliv, jen ať to má hlavu a patu, dá se to číst a mám správný slovosled. 

Většinou nejsem ta, co se potřebuje nutně sdílet či psát o svých pocitech, zvláště takto na veřejnosti. Haha...naposledy jsem eM seřvala ohledně mého soukromí a fotek na blogu a jakého koliv zmiňování o mě, že ještě ten den to všechno smazala :-D No, ale na to se soustředit nechci, protože jinak jsem celkem milá a hodná holka ☺ To, o čem chci psát, je o našem skvělém super mega multi a extra parádním bydleníčku. Bylo dost lidí z řady mých přátel, co se divili, že my 4 hvězdy spolu budeme bydlet, ale je pár věcí, co byste asi vědět měli.... 

Za prvé: Jestli udělám v pátek zkoušku ze specifických poruch učení, tak zavádím doma (na Žižkově) diktaturu správného používání termínu dyslexie, dyskalkulie a dysgrafie...

Za druhé: Miluju Marťasův punk v tom smyslu, že když má chuť, dá si klidně ve 22:00 hodin hranolky a je jí jedno, co si o ní kdo myslí a explicitně to řekne. Takovou sebejistou a namyšlenou jí mám ráda!!! 

Za třetí: Tůůůhle v pondělí napadl sníh a Kogut přišla domů s tím, že jdeme ven. Já bych šla, ale měla jsem příliš povinností. A tak se Kogut s eM sebraly a šly. Tu noc jsem se Kogut svěřovala s tím, jak jí mám v poslední době ráda a jak si na ní všímám úplně jiných věcí než dříve....Víte, to je tak, když se rozhodnete vidět na lidech místo toho špatného, spíš to dobré a pak si uvědomíte, jak jsou lidi kolem vás skvělí a zajímaví..

Za čtvrté: Mám ráda, když je hodně hodin a s Marťou, teď když už nemáme mého milovaného Sherlocka Holmese, pouštíme aspoň malou kompenzaci a to jakože pana psychologa Paula Ekmana ve skvělém seriálu Lie to me. 

Za páté: Aby to pořád nebylo tak sluníčkové, nesnáším svoje velké okno, které nemá žádný závěs ani žaluzie a tak, když je venku tma a já svítím, jde vidět úplně všechno, co dělém i nedělám!!!

Za šesté: Ať chceme nebo ne, postupně se stále sbližujeme. Každá z mých spolubydlících chodí jiným stylem v papučích. Trošku mám problém rozpoznat Kogut mezi Romčou, protože obě šmudlají papučema stejně a někdy hraju hru, která z nich to asi je? eM je jasná, ta má cukle, které se jí rozpadají a brzo jí je vyhodím :-D

Za sedmé: Mám ráda, když k nám Kogut někdy dotáhne Matíka, protože ho máme všechny rády a vždycky dokáže do našeho babského prostředí vdechnout trošku mužské autority....I když teda....asi jen mužské, bez autority :-D  

Za osmé: Marťa je chudáček, i když jsem si říkala, že takhle lidem už říkat nebudu, ale tenhle výraz prostě použít musím. eMka totiž tak trošku bydlí v kuchyni a vždycky, když si vaříme cibulové, česnekové, rybí a další jídla, eM nemůže spát celou noc a má noční :-D pak to dohání ráno, kdy spí až do závratných čísel a po probuzení si mi stěžuje, jak je každá z nás jinak hlučná. Co říct, prostě chudák! :D

Za deváté: Když už toho je moc, můžu nasadit svoje Najkííí, vyběhnout na pravo (Parukářka) nebo na levo (Vítkov) a hezky se dorazit při běhu v jednom z těchto superních parků.

Za desáté: Miluju Marťu opravovat v češtině, jelikož nejvtipnější na tom je to, že já, dysortografik, umím jazyk lépe, než ona, skoro dostudovaná magistra českého jazyka :-D A co víc? Miluju jí učit přísloví, protože představte si, že ona nezná přísloví: „Komu není shůry dáno v apatice nekoupí“ :-D To je prostě děs a bída kurtyzán, takže nyní máme pravidlo, že jí každý den naučím nové přísloví, které si musí zapamatovat. Ale stejně si myslím, že to dlouho fungovat nebude, neboť jsem jí v pátek učila: „Mnoho psů, zajícova smrt“ a už za deset minut to nevěděla.

Za jedenácté: Protože jsem občas hrozně líná a Marťas také, když si prostě chceme něco sdělit, posíláme si imessage. Je to trošku úsměvné, když nás od sebe dělí jen šest kroků, ale divili byste se, jak si někdy pokecáme.

Za dvanácté: Pátky večer, soboty odpoledne jsou nejlepší ze všeho! ☺ Prostě...chce to dostatek frustrační tolerance a vybrat si dobré coping strategie, jak to zvládnout, ale jde to a až se Kogutka vdá, tento čtyřspolek se rozpadne, ale zatím: „pojďme si to ještě půl roku užívat“ !!!!!!!

Poslední dodatek, který nesmí chybět....nebojte se, Marťa se vám vrátí a to i s článkem, já jen svým amatérským psaním motivuju Marťu k brzkému a skvělému výkonu ;-)x