jak se ze mě stala kreslená tečka

Co z toho, co prožíváme, si opravdu chceme nechat jenom pro sebe? Co chceme, aby věděli všichni, co jenom někdo a co nikdo? Jak bylo jednu dobu velmi trendy, že každý všechno postoval na sociální sítě, teď pro nás má zvláštní hodnotu čověk, který nefotí, nemá facebook a používá tlačítkový telefon (nebo má samsung s brčálově zeleným krytem ... a vlastně raději nechceme vědět, co za fotku si právě nasadil jako wallpaper). A pokud přeci jen má náhodou instagram, dává si pod fotku jen jeden hashtag (možná spíš žádný), protože jeho posty jsou tak cool, že nepotřebuje snad ani ten obrázek. Pořádnej pásek se pozná, že jsou mu lajky ukradený, žije na Letný (to ze mě mluví čirá závist), pije flat white z plecháčku, snídá avokádo a fotí analog (taky jsem si všimla, že je tento rok děsně v kurzu espresso tonic a Triglav ... vlastně tak obecně to vypadá, že Slovinsko je nová země hipsterů). 

Znovunová posedlost přísným střežením si soukromí převrací sociální extrém zase v nějakou jinou patologii. S trochou nadsázky se těmto lidem v amerických filmech říká "private person". Já mám opět takové štěstí, že se jimi obklopuju a můžu se v nich přímo rochnit. Moje nejoblíbenější holka chce procházet zdí. Miluje kvantovou fyziku a chtěla by najít někoho, kdo by si s ní o tom povídal (protože nezlobte se, ale do fyziky se už pouštět nebudu ... ani při svém géniu mi na tohle nezbývá čas). Když to sem nenapíšu, nikdo nebude vědět, že #mali fascinuje rychlost atomů a jako budoucí psycholog zřejmě bude potvrzovat existenci Boha, duše, posmrtného života a kdovíco všechno tenhle obor zkoumá ... a to jsem si myslela, že bude zachraňovat anorektické dětičky v Havlíčkově Brodě ... my bad (#martin by teď udělal takovou tu svou opičí grimasu jakože faux pas a jsi idiot). Když bych byla "private person", tak se tohle prostě nikdo nedozví.

A kdybych byla "private person", tak bych si tady před rokem nikdy nenapsala o to, aby šel se mnou jeden kalifornský plavčík na kafe a ten by s sebou nepřitáhl věčně šťastného majitele bytu. A všechno by bylo jinak a nebylo by to tak super. A určitě bych nejela na coloursy a nezasnoubila bych se s Benjamine Clementinem (raději nebudu googlit, jestli má manželku, ať si to nezkazíme). Takže klidně buďte "private person", ale ne všichni, prosimvás. Nebylo by o čem psát blog, skládat písně zlomených srdcí, kvůli komu dávat góly na jižáku, ani malovat po zdech a zabíjet ty svině, chrousty, co lítaj, jsou velký a určitě mají chuť vás sežrat.

Uzavřenost chrání ... a tím, že lidé jsou čím dál rafinovaněji zlí, máme pocit, že nic jiného nezbývá. Málo posloucháme a ještě míň mluvíme o sobě. Přesvědčení o vlastní genialitě a výjimečnosti (ať už je to jakkoli oprávněné) nás oslabuje na té základní linii ... lidi si k sobě nepouštíme, ale cíleně je odháníme. Nebo tvrdíme, že jsme tak v pohodě, že nemáme co k řešení. Nene. Ani štěstí nás neomlouvá. Šťastný život není nudný. Já toho o tom zase tolik nevím (: ale  aspoň jednoho šťatsného přítele mám a nemá se hůř než já (akorát nesnáší smajlíky, tak mu tu žádný nenakreslím).

Tento týden jsem se dozvěděla, že jsem animovaná, v extrémních situacích stabilní, zvládnu hůlkama Bún bò Nam Bộ, že i v tý nahotě jde hodně věcí ukrýt a že není nikdo, kdo by chtěl bejt sám. Takže se podívejte na film Prostě blbě, poslední Třeštíkovou nečtěte a poslechněte si Android Asteroid.

Everybody loves the things you do

from the way you talk

to the way you move

You look like a movie

You sound like a song