jak jsem našla svou svatou trojici

Číst jsem se naučila ve svých čtyřech letech, ale podle mě jsem to uměla odjakživa. Patřila jsem k těm naprosto nudným patnáctiletým holkám, které dostaly svůj opravdický první výprask od rodičů ne kvůli tomu, že mě načapali se spolužákem na gauči, ale protože jsem si četla Zločin a trest pod peřinou s uměle vykonstruovanou baterkou. Od té doby hlídal můj papá naprosto všechno, co jsem četla, ale já jsem si dokázala najít způsob, jak ho obelstít a přeci jen jsem ty ruské klasiky do svých osmnáctin kompletně zvládla.

Jako člověk, který ze srdce nenávidí změny, jsem po celý život zůstala věrná jednomu žánru ... a tím je román. A čím je tlustší, tím mám větší radost. Jak stárnu a nechám na sebe působit druhé lidi, snažím se propracovat k tomu, abych aspoň dokázala ocenit dobrou povídku (děkuji Maťo), ale není to snadné a bolí to ...

Tímto představuji svou první a zároveň největší literární lásku, respektive ... we need to talk about Fjodor. Nedokážu číst nebo se dívat na něco, kde není postava, se kterou se můžu ztotožnit, jakkoli je to absurdní. Dostojevskij je pro mě adorovaná bytost jak pro zbytek světa Shakespeare. Neexistuje typ člověka, kterého by nevymyslel, o kterém by se nezmínil, kterého by do největší hlubiny lidského já neprozkoumal (teď to bude stopro filozoficky mimo, ale whatsoever).

Pak bylo ještě dalších x existenciláních autorů, francouzských klasiků, německé meziválečné vlny, českých ... já vlastně ani neví co, angloamerické smetánky ... a pak z ničeho nic, naprosto neplánovaně ...  Chaim Potok. Dějiny 20. století jsou a budou naprostá topka pro mou představivost o tom, jak doopravdy funguje svět. Nicméně ta první polovina je mnohem zajímavější než druhá ... Dějiny židovského národa z mnoha důvodů zůstanou nedokončeným tématem v mém šuplíku a já se k ní vracím stále a znovu. A mám k tomu svého průvodce!

Když jsem poprvé přečetla všechna díla od Dostojevského a Kafky, propadla jsem se do sebelítostného stavu, že jsou oba po smrti a už nikdy nic nenapíšou ... že jejich stránky budu číst pořád dokola ... a nic víc. V mém googlícím záchvatu jsem před 7 lety narazila na fenomén Haruki Murakami. Jeho jméno mi bylo krajně podezřelé, neb se o něm psaly články na kultura idnes nebo co, dokonce kolegyně mého muže si jeho knihy přinesly do práce a on si toho všimnul. Okamžitě mi byl ten rádoby znalec jazzové kultury nadmíru nesympatický a bylo třeba ho podrobit bezpečnostní prověrce nejvyššího stupně. Začala jsem Kafkou na pobřeží a ta kniha je pro mě dodnes ... nebojím se říct ... osudová. Zatím žádný jiný autor pro mě neobjevil kouzlo vinylových desek v takové míře ... bez něj bych nikdy neobjevila Janáčkovu Sinfoniettu a nepřemýšlela nad tím, co se dvěma měsíci na obloze nebo neutíkala do lesů, abych načerpala další motivaci pro žití.

Tohle byla těžká glosa, protože autorů, kteří na mě mají vliv, je obrovské množství ... těch knih, které pro mě znamenají svět, je tolik. Ale už jsem se smířila s tím, že než umřu, nestihnu přečíst všechno, co bych chtěla ... a tak volím.

čtěte: růžová panda a její knihy
poslouchejte: Never Sol ~ Lay Down

Silně a vřele doporučuji:

Dostojevskij: Bratři Karamazovi

Dostojevskij: Idiot

Gogol: Mrtvé duše

Bulgakov: Mistr a Markétka

Kafka: Zámek

Camus: Cizinec

Fulghum: Třetí přání

Barbery: S elegancí ježka

Gounelle: Bůh chodí po světě vždycky inkognito

Hostovský: Cizinec hledá byt

Řezáč: Černé světlo

Havlíček: Neviditelný

Chbosky: Ten, kdo stojí v koutě

Gombrowicz: Posedlí

Potok: Dar Ašera Leva

jak svět přichází o melancholiky

I takové dny jsou, že rána za ranou, zas právě tebe najde a málo komu dojde, že padáš únavou.
Zas připadáš si sám, máš v hlavě hlavolam, proč hůl nad tebou lámou a lásky dál tě klamou, vždyť nejsi odepsán.

Já už takových dní mám málo. A není to abolutně má zásluha. Jedna má blízká kamarádka, říkejme jí třeba Červenka, za mnou jen tak přišla, objala mě a řekla, že mi přece takto musí zkvalitňovat život. A měla obrovskou pravdu. Toho objetí si cením nad sůl a jak by řekla Mali ... nad sto čokolád. Mám tak skvělé přátelé a občas o tom nevím!

Klapka

Nehraju na štěstí. Melancholici to prostě mají v životě těžké a někdy je jejich jediným cílem, aby se neutrápili z toho všeho okolo. A když se tak vyválíte po dně, pořádně porochníte v blátě, tak se mnohem lépe dívá na to, co vás vytrhne z letargie, donutí zvednout koutky, kvůli komu můžete riskovat vystoupení z komfortní zóny ...

Jednoduše ... odzkoušeno životem ... tady je můj návod na to, jak prožívám a plánuju přežít dalších několik let s úsměvem na rtech

* s Kogut a Červenkou nasprejovat nápis na Lennonovu zeď
* naučit se s Mali vystupovat z komfortní zóny

* pustit si všechny oblíbené songy z pohádek
* vyhrát šiškovou válku
* jet na výlet nikam
* s Rendolfem uvařit jídla, na která si netroufne ani Jamie Oliver
* mít doma každý týden čerstvé květiny (a vůbec nevadí, když si je koupím sama)

* zahrát si bojovku s nejbližšími lidmi, které mám
* naučit se na foukací harmoniku
* každý týden přečíst knihu
* zapisovat si sny
* ve Stromovce natáhnout lano a naučit se po něm chodit

by @eviyuhu

* každý měsíc chodit se San na snídu
* dokázat upéct vánočku (neb má milovaná babička umřela, musí mě to naučit Malinka)
* přestat všechny zachraňovat
* pustit si jednou za čas Canon od Pachelbela a klavírní koncerty od Rachmaninova
* poslední pátek v měsíci chodit na Creative Mornings

by @ladab

* půjčit si sněžnice
* s bráchou ... dělat cokoli (ale lyžovat už ne)
* do naprostého úmoru naslouchat Davidovi a Maťovi
* přesvědčit Stana, že nejsem totálně hopeless (:
* častěji navštěvovat papírnictví (hlavně @papelote)
* jít do Cafedu na "noční směnu"
* vymyslet vtip o Lotyších

poslouchejte: John Mayer ~ XO

* a zapomněla jsem ... chce to další táborák v Prokopském údolí a piknik na Pustevnách (nebo kdekoli jinde)