jak jsem našla svou svatou trojici

Číst jsem se naučila ve svých čtyřech letech, ale podle mě jsem to uměla odjakživa. Patřila jsem k těm naprosto nudným patnáctiletým holkám, které dostaly svůj opravdický první výprask od rodičů ne kvůli tomu, že mě načapali se spolužákem na gauči, ale protože jsem si četla Zločin a trest pod peřinou s uměle vykonstruovanou baterkou. Od té doby hlídal můj papá naprosto všechno, co jsem četla, ale já jsem si dokázala najít způsob, jak ho obelstít a přeci jen jsem ty ruské klasiky do svých osmnáctin kompletně zvládla.

Jako člověk, který ze srdce nenávidí změny, jsem po celý život zůstala věrná jednomu žánru ... a tím je román. A čím je tlustší, tím mám větší radost. Jak stárnu a nechám na sebe působit druhé lidi, snažím se propracovat k tomu, abych aspoň dokázala ocenit dobrou povídku (děkuji Maťo), ale není to snadné a bolí to ...

Tímto představuji svou první a zároveň největší literární lásku, respektive ... we need to talk about Fjodor. Nedokážu číst nebo se dívat na něco, kde není postava, se kterou se můžu ztotožnit, jakkoli je to absurdní. Dostojevskij je pro mě adorovaná bytost jak pro zbytek světa Shakespeare. Neexistuje typ člověka, kterého by nevymyslel, o kterém by se nezmínil, kterého by do největší hlubiny lidského já neprozkoumal (teď to bude stopro filozoficky mimo, ale whatsoever).

Pak bylo ještě dalších x existenciláních autorů, francouzských klasiků, německé meziválečné vlny, českých ... já vlastně ani neví co, angloamerické smetánky ... a pak z ničeho nic, naprosto neplánovaně ...  Chaim Potok. Dějiny 20. století jsou a budou naprostá topka pro mou představivost o tom, jak doopravdy funguje svět. Nicméně ta první polovina je mnohem zajímavější než druhá ... Dějiny židovského národa z mnoha důvodů zůstanou nedokončeným tématem v mém šuplíku a já se k ní vracím stále a znovu. A mám k tomu svého průvodce!

Když jsem poprvé přečetla všechna díla od Dostojevského a Kafky, propadla jsem se do sebelítostného stavu, že jsou oba po smrti a už nikdy nic nenapíšou ... že jejich stránky budu číst pořád dokola ... a nic víc. V mém googlícím záchvatu jsem před 7 lety narazila na fenomén Haruki Murakami. Jeho jméno mi bylo krajně podezřelé, neb se o něm psaly články na kultura idnes nebo co, dokonce kolegyně mého muže si jeho knihy přinesly do práce a on si toho všimnul. Okamžitě mi byl ten rádoby znalec jazzové kultury nadmíru nesympatický a bylo třeba ho podrobit bezpečnostní prověrce nejvyššího stupně. Začala jsem Kafkou na pobřeží a ta kniha je pro mě dodnes ... nebojím se říct ... osudová. Zatím žádný jiný autor pro mě neobjevil kouzlo vinylových desek v takové míře ... bez něj bych nikdy neobjevila Janáčkovu Sinfoniettu a nepřemýšlela nad tím, co se dvěma měsíci na obloze nebo neutíkala do lesů, abych načerpala další motivaci pro žití.

Tohle byla těžká glosa, protože autorů, kteří na mě mají vliv, je obrovské množství ... těch knih, které pro mě znamenají svět, je tolik. Ale už jsem se smířila s tím, že než umřu, nestihnu přečíst všechno, co bych chtěla ... a tak volím.

čtěte: růžová panda a její knihy
poslouchejte: Never Sol ~ Lay Down

Silně a vřele doporučuji:

Dostojevskij: Bratři Karamazovi

Dostojevskij: Idiot

Gogol: Mrtvé duše

Bulgakov: Mistr a Markétka

Kafka: Zámek

Camus: Cizinec

Fulghum: Třetí přání

Barbery: S elegancí ježka

Gounelle: Bůh chodí po světě vždycky inkognito

Hostovský: Cizinec hledá byt

Řezáč: Černé světlo

Havlíček: Neviditelný

Chbosky: Ten, kdo stojí v koutě

Gombrowicz: Posedlí

Potok: Dar Ašera Leva