jak jsem začala chodit do práce (ne vydělávat peníze) ...

Začalo to jednou malou nevinnou lží ...
.
.
Když jsem poprvé úspěšně nedostudovala vysokou školu, musela jsem do práce. Ano, je to strašný, ale šla jsem do toho debilního korporátu ... na Slezsku se tím rozumí hyper super těžkej průmysl a neuvěřitelně specifický lidi ... nebyla jsem úplně horník a ani uhlobaronka, ale tak plus minus ... (myslím, že se tomu lidově říká lidský zdroje nebo)
.
.
V podstatě ta lež spočívala v tom, že jsem samu sebe přesvědčovala, že k tomu, abych byla šťastná, potřebuju hodně peněz a adekvátní reakci, když by se mě někdo zeptal, co jako dělám za práci ... takový to "wow, fakt? tak to máš super! vás je ve firmě čtyři tisíce a ty děláš na personálním? to je pecka ... jo nábory? tak to musíš být skvělá!" Teď jsem si to dost zažila ... nějakou dobu jsem do práce nechodila a s Mali se nám stávalo, že jsme se s někým seznámily a ten nebohý člověk chtěl o nás něco vědět a Mali začala vykládat o své úžasné kariéře psychologa a mě děsně bavilo říkat, že vůbec nic nedělám, že jsem rentiér a nějaký takový ptákoviny, ale člověka to vždycky hodí dost zpátky a i když nechce, tak je smutnej, že vlastně je ve třetině svýho života a absolutně vůbec nic po sobě nenechává a kdyby umřel, tak se nic nestane, jenom zlomí další srdce svým rodičům (a trošku doufám, že možná i nějaký jiný lidi by zamáčkli slzu) ... ale that's it!
.
.
Shodou všemožných náhod ... a troufám si možná říct i Božího vedení ... jsem zaparkovala v neskutečně bizarním vesmíru. Je teda absolutně jasné, že pokud si nenajdu ještě nějakej jinej job, tak zemřu bídně hlady, ale zatím mám za sebou své anděly strážné a funguju! Jedna věc je začlenit se do systému, plnit úkoly na nadprůměrné úrovni, mít ze sebe skvělej pocit, vyplňovat si kolonky na linkedin a pravidelně kontrolovat vzhled svého CV (a blaženě se usmívat na výplatní pásku). Tohle je asi ideál ... kdo by to nechtěl* Ale občas se stane, že se narodí jedinec, kterej touží po přesahu a dobrodružství, nemá zodpovědnost za rodinu a pořád tak čeká něco víc. Čeká na to, že řehole, která tu je šest tisíc let nebo co, splyne s jeho vnitřním světem, bude s ním zajedno, dá mu prostor pro realizaci, dovolí mu chodit v jeho homeless oblečení, děravých konverskách, umožní mu koktat a jíst skoro každej den mrtvý, hnusný kuřata, a přesto všechno na konci dne si musí přiznat, že se to podobá tomu ideálu víc, než cokoli kdy před tím.
.
.

Jsou tam a čekají ... ve střižně, za kamerou, za monitorem, před mixem, za volantem, před kávovarem ... cestou necestou ... každý den se přesvědčuju o tom, jak moc záleží na lidech ... na úplně všech, kterými se člověk dobrovolně i nedobrovolně obklopuje ... na každé minutě, kterou investuje mimo sebe ... A já se těším, až půjdu zítra s Péťou do KFC na oběd, budeme vést povrchní dialog o životě a já si večer uvědomím, že tolik pravdy mi nikdo neřekl za posledních 32 let. Nesnáším, jak mi Eda už jen z principu upravuje jakýkoli text, nejradši bych mu jednu vlepila a to pořádně, ale on je takovej náš bobánek ... a na všechno má argument a cítí to tak opravdově, že nemůžu jinak ... a nechám mu to privilegium zasahovat do mých geniálních spojení ... a říká mi Martinko, takže je to jasný* A taky miluju, když má chlap mozek ... když chápe vtip, souvislost, hloubku, když se s ním dá rozebrat problém, podívat se s nadhledem, když se stará ... je dobrý mít svého Martina ze Zadní Třebáně (: A taky potom jsou lidé, o kterých se nepíše ... nepíše se o tom, že neustále kupují lidem zlatý kočky, hrajou si s playstejšnem, platí brutální nájem a vůbec v něm nebydlí, a když už bydlí, ta si pozvou na svůj gauč neuvěřitelný týpky k přespání, sledujou šlágr, sledujou céčkový!! filmy, nevadí jim, že nefunguje dálkový ovládání, na svým gramofonu naposledy poslouchali ... pink floyd?? visí jim na stěnách kola, na kterých nikdy nepojedou, nakonec je stejně vykradou a nic jim nezbude a maj záchod, kde skoro nikdo nedokáže spláchnout ... ale jsou to přátelé - vinnetou & old shatterhand
.
.
A pak se dívám znovu na Ally McBeal (: a usmívám se, když slyším: "Pravda je, že asi nechci být šťastná ani spokojená. Protože když budu, tak co pak? Prostě mě baví pořád něco vymýšlet a hledat. Je to naplňující. A čím více ztrácím, tím více mám na co vzpomínat." 
.