pátek 20. listopadu 2015

jak mě objal vojta dyk a romču ne

Dívám sa do slovníka a smutno je mi,
že už som len cudzinka v tvojej zemi.

Na koncerty jsem nikdy moc ráda nechodila. Obecně mě masy lidí děsí. Vždycky musím přemýšlet, co budu dělat, když začne hořet nebo tak ... Nicméně hudbu miluju a kapacitně Jazzdock nebo La Fabricu s přehledem dávám. Velkou výjimku tvoří koncerty vážné hudby, kde můžu chodit anytime, ale to je jiný příběh ... Ideální koncert má 50 diváků ... chmm, to jsem já a můj underground ... Když už se někam vypravím, tak většinou na něco typu Pitch Bender, Sóley nebo Lanugo ... jednou v životě jsem byla na Radiohead, protože jsem za každou cenu chtěla naživo slyšet Creep a asi bych se do budoucna nechala přemluvit i na Sigur Rós. Ale to je opravdu tak všechno. A když teď existuje apple music ... no většinou budu asi doma. Nicméně mě Romanka vytáhla na Vojtu Dyka a jeho brněnský B-Side band a musím přiznat, že se mi to hodně líbilo. I přes ty lidi ... to bylo celkem komorní, nástroje pecka a Vojta opravdu umí zpívat, což je tak celkově milé překvapení. Zůstává tedy nějaká pravděpodobnost, že když udělají nějakou hipster věc v café V Lese nebo na Pirkštejně, tak dorazím (:
Eště včera vraveli sme na rovnako,
no slova menia významy
a každá loď sa stane vrakom.

Nenápadně se přemostíme z lumpen"pražské"kavárny pana prezidenta do Amsterdamu, kde jsem se zcela náhodně ocitla znovu přesně po sedmi letech. Ten rozdíl byl nebetyčný už jen v tom, že si z toho tripu něco pamatuju (: a to díky mého anjela strážného, který si nepřeje, abych o něm psala ...
Dívám se do slovníku 
a zkouším zahnat zlej sen,
včera jsem byla tvůj svět,
a teď už nejsem.

Tentokrát jsem si splnila závazek a půjčili jsme si na půl dne (rozuměj tři hodiny) kola !!* Kromě toho, že mě ještě teď všechno bolí, tak to bylo epesní (Mali, sleduj moji slovní zásobu ...) a celkově jsem se cítila přesně tak jak včera, když jsem po měsíci běhala na Vítkově. Někdy se to debilní štěstí hledá zbytečně složitě, finally ... se ukrývá tak trošku pod lampou, je prozaické a každý si ho může vzít. Prostě ty hranolky chutnají v beneluxu nějak jinak ...

@lenočka fotí ... 
Eště včera vraveli sme bez problémov,
teraz najlepšie si rozumieme keď sme nemo.
Slova vodievajú nás za nos radi,
a ja už si dávno medzi riadkami neporadím.

Doufám, že jste už všichni viděli nového Bonda. Já jsem se hecla a šla jsem do multikina, což je pro mě úplně stejné jako sníst syrovou cibuli. Takhle s odstupem se mi to asi nelíbilo, ale zajímavé je, že jsem se nenudila, nedívala na hodinky, jenom mě bolela záda z těch hideous sedaček. A byl tam Moriarty a Q* Nejvíc moji hrdinové !! Ke všemu v Respektu citovali Chanel návrháře, co si říká Karl Lagerfeld, a ten mi zasadil brutální ránu: "Když si na sebe vezmete tepláky, je to známka toho, že nezvládáte svůj život." Na návštěvu si nosím vždycky dvě věci ... papuče a proklínané tepláky. Co teď? Udělala jsem si bleskovou swatku a přišla jsem na to, že stejně chodím jen na tři místa: k červenkům, na vrátkovský štít a mandavu, a všude tam mě mají rádi, jsem v podstatě štamgast. So far so good* Tepláky zůstávájí ... Zde stojím a nemohu jinak (jaaaj, to by mělo být asi v uvozovkách !!)

Ještě včera mluvili jsme stejnou řečí,
ale v zákoutí vět na nás číhá nebezpečí,
slova zákeřná jak jedovatí hadi,
co v křivolakých souvětích nás dozajista zradí.

Co mě fakt štve je, že na Žižkově nejsou žádný kavárny. Jako upít se k smrti by nebyl problém, neb jednomu člověku připadá na deset hospod asi tak, ale ta kultivovanost Vinohrad nebo Karlína zoufale chybí. Kdyby tu nebylo Aero, Žižka a jeho tunel (já jsem tak vtipná, to není možné), tak by byl život na Ohradě o mnoho smutnější. Já tím tunelem ovšem chodím často, tak svou berlínskou zeď pravidelně bourám. Tím vás chci pozvat do Esky (je třeba si to vygooglit ... bez práce nejsou koláče !!).
Vůbec si nemyslete ... já si ten houseboat jednou koupím a budu se na vás těšit ... klidně s  teplákama

Pred sebou máme slepú mapu,
možno že nám chýba snaha.
Vždyť tvou řeč těla stále chápu.
Hoci iba keď som nahá.
Aktuálně jsem pozadu asi tři Respekty a dva Newsweeky ... nicméně všechno smutné dění zaznamenávám. Pokud máte kocovinu z lidské debility jako Ondra Nečas a Zora Hesová, čtěte tuto a nepropadejte panice.

čtvrtek 29. října 2015

jak vymýšlím dokonalý zločin

Deň za nocou uteká
človek hľadá človeka ...

Tak jsem se zařekla, že tato glosa tentokrát Malinku obejde velkým obloukem, ale jak to mám udělat, když už víme, že bude mít nejlepší diplomku od dob Freuda, Junga a Adlera !! A dokonce i Fromm by si zazáviděl ... Prostě borec nakonec* Coming soon ... A Mali, dnes je 29.10., kdybys to potřebovala vědět ... 

K Romance bych chtěla říct dvě věci ... má úžasný zvyk jíst veškeré !! jídlo z hlubokých misek, takže novým punkem na Žižkově je absence plytkých talířů a já si v tom začínám libovat ... Taky jsme si s velkou slávou našly čas a Romča mohla konečně poznat našeho obřího Žižku na ještě obřejším koni a dál snad ani nepíšu ... (: co všechno je obří ...  A ze všeho nejhorší jsou trpaslíci ....

A jak jsem celý víkend vařila, u toho opět přemýšlela, chodila po Krkonoších a brousila nože ... rozhodla jsem se Mali poodhalit svoji dark side, jak celý život vymýšlím dokonalý zločin (je to něco hodně podobného, co předvádí Michael Pitt ve Funny Games) a chci být omývačem mrtvol ... ještě to nemám hotovo, takže v poho* Ale kdybych se někdy hlásila na scenáristiku na FAMU ... and the Oscar goes to ... (: Je zvláštní, jak je člověk rozkouskovaný ... jak Rubikova kostka ...
@tiger pixel
Dostala jsem dva krásné dárky. Za první děkuju Rendolfovi, San a Natálce. Bude to můj první hřebík, který přibiju na novou stěnu (: a záložky už na Žižkově frčí ve velkém !! Tím druhým byla optika k mému ajfounovi a jsem mile překvapená, truly radostná a velmi vděčná Zuzce a jejímu panu Dokonalému (Mr. Big, I suppose !!)  a v Amstru mi udělá mega službu. Hlavně to makro se bude na Van Gogha hodit, že Lenika?
tenhle majstrštyk určitě fotila @San, tak snad se nebude zlobit (:
Poslední dobou si více, než kdy jindy, uvědomuju, jak moc si vážím svých přátel, kteří nejsou holky (: A pořád tajně doufám, že se mnou budete chodit hrát billiard, plánovat snídaně o sedmé ranní ve starbucksu, partyovat v zapadlé žižkovské pizzerce do ranních hodin, analyzovat, jak se daří moji duši, chodit na kachnu s lososem a dovážet mi z Blavy Zlatého bažanta :D Keep fighting, guys !! I really need you (:

Největší filmový zásah ever bylo Mládí Jako já bych se s tím Sorrentinem i kámošila Málem jsem netrefila z kina domů*

For the record ... Adele vydala novej single "Hello" Mali se sice nepáči, ale pro nás, se zlomeným srdcem, má dost velkou výpověď (:

slovníček ztracené generace:
bathing the dead
creeping up
pery
cvikla
kefka
šarkán (:

pondělí 12. října 2015

proč tak miluju podzim

Dneska jsem zase byla donucena přemýšlet (ti lidi jsou fakt zlo ...) a konkrétně o tom, co mám společného s těmi, se kterými trávím nejvíc času.

Malinka vyslovila hypotézu, že se lidé dělí na silné a slabé osobnosti. Vzhledem k tomu, že není schopna definic, tak je zatím chudobný psycholog a bydlí na Žižkově. Nicméně to se brzy změní, a tímto článkem prorazí do akademických kruhů (ještě že je v kině na ... wait  for it ... "Od neuronů k nirváně" ... a nemůže kontrolovat, co všechno o ni píšu) ...

Já jsem obviously osobnost slabá ... trošku mi je to líto ... ale už to o mě vypovídá, že to tak je (: Možná proto, a bude to nejspíš jeden z mých tisíce obranných mechanismů, se obklopuju lidmi, kteří jsou výrazně silnější, odolnější a v podstatě ve všem schopnější. Takovou Hladovou zeď jsem si kolem sebe vytvořila a splňuje naprosto veškeré mé požadavky nedotkuntelného, pozorujícího a nechci to napsat ... prokrastinujícího ... "člověka".
Když jsem neprozřetelně chodila minulý rok na psychohygienu !!! tak jsem se dozvěděla, že nejhorší místa v Praze, co se týká pozitivní energie, jsou Letná, Vítkov a Jelení příkop (moje tři nejvíc spoty ever) a ten debilní hideous Petřín a Hvězda jsou topka. Takže tolik psychologické okénko ... Něco na styl "neberte drogy, staňte se celebritou a budete je dostávat zadarmo".

Každý rok, co jsem v Praze, chodím na podzim na Střelecký ostrov, sbírám kaštany a pak je házím zpátky do Vltavy. Přitom se brouzdám tím úžasný listím a večer vařím dýňovou polívku. Letos jsem to vylepšila o Romanku, která mi každé ráno dělá famózní kafe (mnohý barista by zaplakal nad svým latteartem !!) a provází má pochmurná dopoledne.
A je to jeseň, kdy zjišťuju, že Kogut s Davidem mají pořád dost energie, aby mi dávali zpětnou vazbu, Stanko odloží své výdělky kvůlu flat white, San přes svůj program odepíše na cokoli, Lucika je vždy available, ... a Lenočka ... truly, madly, deeply*

Trošku mě mrzí, že lidé přestávají jíst maso ... to je big deal !! Aspoň ty krásné pstroužky a losůska ... pak neumím udělat tofu a je to tragédie, či?

Na Jindřišský se točí Operace Anthropoid ... má nejvíc oblíbená část čs dějin ... a baví mě reakce fb na náckovské vlajky přes vinograf ... go 4 it (:

A z duše nesnáším dopisy, které začínají "rozsudek jménem republiky" !!

slovníček ztracené generace:
hideous - ohavný, šeredný
povala - půda
harmanček - heřmánek

sobota 26. září 2015

jak jsem začala psát divadelní hru

Nejspíš už od 4 let, kdy mě mamka naučila číst (doteď se taťka zlobí, že se unáhlila ...), jsem chtěla napsat něco velkého, strašně hodnotného, nejlépe dostat tudnesužnicneznamenájící Nobelovku a ve všem objevit minimálně takovou hloubku jako Dostojevského Raskolnikov a být jediný český spisovatel, který se psaním spřehledem uživí (: S velkým odstupem je to samozřejmě k smíchu, ale zase na druhou stranu, jiné děti chtěly být popelářem, tak co ...

Nebyla jsem ten typ, který čte všechno, co se mu dostane pod ruku nebo najde v rodinné knihovně. Už od školky jsem si pečlivě vybírala, co dočtu do konce (nejvíc vtipné dilema bylo Neználek vs. Broučci) a v momentě, kdy jsem mohla prázdniny trávit po brigádach, jsem dostala skvělou práci ve vsetínské knihovně, kde jsem byla každé léto po celá má gymplácká (pseudo)studia. Velmi záhy (na mé šesté narozeniny) jsem si vydobyla svou vlastní knihovnu, kterou mi děda ztloukl na zahradě. Mé první spisy byly od Astrid Lindgrenové, druhá byla celá sérka od Arthura Ransome, a pak všechno od Julese Verna (: A pak mám ještě další odchylku ... když se mě někdo zeptal, jakou knihu mám nejraději ... vůbec jsem neodpovídala "Bible", ale "Atlas". Aha, a to byla dneska Památka !!!

Jediný žijící člověk, který fotí líp jak já, je Lenika* Takhle čerpám inspiraci s nejlepším jídlem, chybujícími a milovanými lidmi a v nejoblíbenější den

Jsem rychlokvaška. Umím si najít děsně zajímavé věci, kterým se věnuju, nejlépe nakoupím nejdražší náčiní, co je v Evropě k dodání a celkově do svých hobbies věnuju dost peněz a času. Google by mi měl platit, protože tolik hodin, co na něm trávím ... to by jiní za tu dobu vynalezli lék na hocidačo oné nemoci. Zase je pravda, že pak mám v podstatě doslova všeobecný přehled. Málokdo ví tolik (teoretických) věcí o černých čajích, šermování, pečení chleba, vyvolávání fotografií, mossadu, kvašení vína, australském volebním systému, nike vs. adidas botech na běhání, italském zahájení v šachu, bla bla bla ... No ale moc mi toho nezbylo ... Stále ovšem poslouchám hudbu (platím si spotify i apple music ZATÍM), kupuju každý týden Respekt, hodně čtu beletrii a píšu ...

Tak tady jsem byla už podruhé tento rok Mariina vyhlídka v Českém Švýcarsku je topka Pravčická brána mě nedojala ani způlky (:

Malinka má skvělé přátelé a jsem ráda, že jsem s nimi mohla trávit čas. Někdy, během těch podzimních dní, kdy se vystřídá úplně každé počasí, člověk najde v druhých lidech naprosto všechno, co bezvýsledně hledal v sobě. A krásné zjištění je, že nemusím jezdit do tibetských kláštěrů, abych na to přišla, stačí mi České Švýcarsko. Z toho psaní mám teď noční můry, neb jestli se to podaří a do konce roku budu schopna vymyslet divadelní hru na cca 70 minut, jaaaaj na jar by se i mohla hrát (: Pracovní název je Tramvaj o jedné neznámé a momentálně hledám to přemostění mezi biblickým světem a tím našim ... je tam nějaké vůbec třeba?

Téma uprchlící mě nijak netankuje obecně, protože na to mám zcela jasný názor, ale neskutečně mě "pobavila" glosa Jana Vitvara (není to zadara k mání, takže aspoň odkazuju k jiným věcem) v Respektu (ten chlapec se mi velmi páčí !!)
Celej týden byl dost dobrej na hudbu, vyšlo plenty alb, a s Malinkou jsme se shodly (aha, to je celkem big deal ak nás poznáte) na Nicolasu Godinovi (polovička Airu) a Stanko mi poslal oné ... od Stumbleine*

Doufám, že laskavý čtenář gettuje můj imprův ve slovenčině (:

čtvrtek 17. září 2015

jak pořád trvám na tom, že se lidé nemění

Dnešek tak obecně bude zajímavý den ... Nemůžu spát, neb jdu za pár hodin k soudu a trošku mi asi přestřihnou občanku (to je vůbec ten nejsmutnější příběh), Malinka po dost velkém boji bude mít papír na hlavu a stane se slečnou psycholožkou, z nějakého záhadného popudu jsme si koupili letenku do Amstru a chaaaa konečně vyšel iOS 9 a než to stáhnu na všechna svá zařízení, bude svítat ...

Seděla jsem u bráchy v nemocnici a nebylo to nijak příjemné. Obecně netrpím žádnými strachy z nemocničního prosředí, neb tam sama trávím ages, ale on se ztrácí před očima a včera jsem se fakt bála, že to nestihnu. A potom po vás pořád někdo chce, ať se soustředíte na to důležité ... čo ti nejde !! A najednou všechno, co píše Larry Crabb nebo Brennan Manning, dostane jiný význam ... (a ano, David s Maťkem se mi budou smát za výběr mých autorů, ale je to období, tak prepačte ... čas pro Henriho Nouwena a pana prof. Pokorného určitě přijde) ...

Za poslední dva roky jsem prošla naprostou katarzí. Tolik jsem ztratila, že radši ani nedýchám. Problém je, že jsem si nikdy neřekla, jestli jsem něco získala ... tak moc se soustředím na ztráty. O víkendu jsem se dozvěděla, že každý člověk dokáže ovlivnit až 200 dalších jiných lidí jenom tím, že je. To je celkem silné číslo. Nedokážu ve svém životě přesně určit ty lidi, o které se jedná, ale mám docela jasnou představu, kteří mi neujdou. 


David jednou řekl, že má problém zvládnout své stávající přátelé a dost těžko si bude vytvářet vztahy nové ... je to logické a náročně se hledá protiargument ... v podstatě se každý nachází v podobné situaci, protože den má jen 24 hodin a je třeba ho nějak kvalitně rozložit (teď mluvím jak Mali, to znamená, že je potřeba přehodnoti i ten vztah k ní :D). Znovu se chválím, že já mám úžasný okruh přátel a nedám ho za žádné zlato světa ... a stejně jsem ho dokázala rozšířit o dva vzácné lidi, které bych si chtěla s dovolením ponechat, poznávat je, trávit s nimi čas a jezdit v jejich společnosti na Slovensko. L&L ciiii brehy*

Prosimvás ... Stanko si pořídil další domácí zvířátko. Jmenuje se "domácí ruční kávovar" aka ROK a je potřeba ho pořádně vyvenčit. Feel free to use (:

Kromě všech výše zmíněných důležitých věcí ... Malinka mě pustila zase více do svého světa a vysvětlila mi, jak vypadá dokonalé hroznové víno, které ji můžu volně kupovat = musí být bez pecek, tvrdé, oválné a sladké (a je úplně jedno, kolik chemie v něm je).

That's all (: ... aby bylo jasno ... tu druhou ... Luciinu ... repliku z Prady si nepamatuju :D

Někteří nejmenovaní jdou na koncert Muse, tak jsme včera v autě poslouchaly s Mali Drones, ale prošel jen jeden song ... Aftermath ... fakt supiš* A jak pořád všichni otravují s těmi uprchlíky ... tak já taky ... a Tomáš Sedláček je zase jediný inteligent ... je třeba číst.

A ještě úplně nejvíc důležitá věc ... až mě teda někdo nekdy zaměstná a budu vydělávat cokoli, tak si pronajmu hrad!

pondělí 7. září 2015

jak tak trochu tuším, co jsou ztráty a nálezy

Co to budu tajit ... pro melancholika je ten život na zemi většinou dost na hovno. Složenky, ty krávy zelený (: Stěhuju si svou knihovnu a mám zatím tak třetinu (po týdnu úmorné dřiny) ... a jak jsem dnes říkala Romance, pokud nemám své knihy, tak nebydlím ... což momentálně znamená, že jsem bezdomovec! Zbývá celá milovaná ruská a francouzská klasika, tedy Dostojevskij a Balzac prokrastinují na Praze 1.

Jak mi pořád připadá, že mě neustále někdo náhle opouští, tak dneska jsem zažila dva momenty, kdy jsem musela říct, že to nebude úplně pravdivé. Večer jsem šla spát vyčerpaná, naštvaná a nešťastná ... pořád si nemůžu zvyknout na to všechno, co se kolem mě děje, a tak vůbec je to celkem náročné ... a do mého pozitivního rozpoložení mě nad ránem vzbudí jedna z mých spolubydlících, strhne ze mě peřinu a donutí mě dojít až na naši terasu ... já, naprosto nasraná, for the record: melancholici mají dlouhé probouzení a nesnáší, když do nich někdo ráno mluví a vůbec dělá radostná a nadšená gesta ... a tam na stole dva krosanty a dýňový dalamánek (ten já můžu, posílejte klidně poštou na žižkov) a úžasné kafe, ci brehy* Mám je ráda, holki ponocující a hlučný ...

objevuju Parukářku

Pak si tak jedu z myčky a vyhazuju Romanku na Muzeu a do toho volá má americká umělkyně ... já  si snad nepamatuju rok/století, kdy se mě někdo upřímně zeptal, jak se mám ... ne to supiš "how are you", ale fakt se zájmem. A nechtěl NIC jiného! Nesnáším tu otázku. Ještě to dokážu uvěřit Stanovi, když se ptá: "Marty(i)nka, ako sa máš?" Ale jinak fakt ne.

No a taky jsem přemýšlela nad facebookem (: Přišel mi nějak pozitivní ... jak všichni rodí děti, jezdí na golf, mají úspěšné veletrhy, líbí se jim divadlo ... go 4 it* Dost mi pomáhá vědět, že se lidé mají dobře. Je to motivující ... hmmm zvláštním způsobem.

A prosimvás už odstátnicujte, ať si mám s kým povídat, protože pak musím psát :(

Můj zcela zapomenutý a dávný kamarád Štefan napsal skvělý scénář k seriálu s Mirkem Donutilem Doktor Martin, tak zkuste dát ten první dvojdíl, je to smutně vtipné a to já ráda a vzhledem k tomu, že moji dost dobří/blízcí přátelé šli večer na zahájení Dvořákovy Prahy, intenzivně již dva dny sjíždím h moll v podání Yo-yo My.

A po dost velkém nátlaku jsem začala třídit odpad. Nooo ale je to dost náročné, vám řeknu ...

pondělí 31. srpna 2015

jak jsme hledaly byt

Přicházím opět se svým leitmotivem, že nesnáším změny, a proto je nad slunce jasné, že hledání nového bydlení, nebylo zrovná mé hobby a můj výmysl. Na Boršově se ale jede do finále a je třeba se k tomu postavit statečně. Když bydlíte skoro tři roky u Karlova mostu, jakákoli jiná lokalita vám přijde k smíchu. Ještě navíc ... já jsem si tady našla opravdu krásný byt, který naprosto odráží veškeré mé pražské touhy (jedinou výjimkou je dokonalost Radima a Magdy na Soukenické!! s mou terasou, samozřejmě ...). Tak zpátky ze stratosféry, jak říká Mali ...

Hlavně jsem nechtěla bydlet sama. I přes můj pokročilý věk, kdy každý normální člověk žije buď sám nebo s partnerem, tahle vidina mě vyděsila ... a při představě, že se vracím každý večer do nějaké tmavé, tiché garsonky ... aspoň ten next year ne ... A můj komplikovaný vztah ke zvířatům mi ani nedovolil si pořídit žádnou náhradu nebo jak se tomu dneska říká ...


Takže budu bydlet v kuchyni, blízko Gottwaldova mauzolea, s třemi neskutečně trpělivými lidmi, kteří řekli "ano", když všichni ostatní řvali "ne". Tříměsíční proces, vyčerpávající, zlomový, kdy jsem si dost uvědomila, sáhla zase na mé oblíbené dno, ode všech odešla, abych se zase vrátila, s Mali se zhádala jak pes aspoň jednou do týdne, na Kogut si nenašla čas a pak slýchala, že jsem ji vyměnila za mladší model, snášela trolling od Miláčků (vtipný, možná na místě, ale chlapci, my bojujeme a zvítězíme (: cybrehy :P), ale hlavně jsem byla nucena uzavřít desetiletou kapitolu ... a přes to všechno ... bolí to jak cyp. Ale opět ... s radostí si zamoralizuju ... za svou skvělou rodinu nenesu žádných zásluh, ale přátelé ... wow ... ty jsem si vybrala na jedničku s *.

Vzhledem ke všemu ... momentálně nečtu, poslouchám soundtrack Craiga Armstronga Far from the Madding Crowd, několikrát do měsíce jezdím na své milované Slovensko a plánuju mít kolem sebe lidi, kteří ví, co s mými rozbitými sny.

neděle 9. srpna 2015

jak jsem zjistila, že je to těžké

Dneska jsem po dost dlouhé době měla čas jenom sama pro sebe. Díky velkým změnám v mém životě, trávím veškerý čas s druhými lidmi a pro 100% samotáře jako jsem já, je to dost na hraně. K tomu všemu ještě to počasí ... no škoda mluvit. Jela jsem od rodičů ze Vsetína do Prahy a užívala si tu samotu. Nemůžu prozradit, co jsem si celou cestu poslouchala za songy, neb by mě pak nikdo nečetl, ale měla jsem velký prostor k přemýšlení. Taky jsem po mnoha týdnech jela sama v autě a mohla jsem si užít tu nezodpovědnost a jet na hraně sebrání řidičáku ... a bylo to awesome !!

Kromě toho, že jsem údajně submisivní osoba, neskutečný sráč, změnový hater a melancholik každým coulem, asi se celkem dost hádám. Mám ty proslulé cholerické ostny, patent na pravdu a přece jen, už mi není 20, a dost jsem si toho prožila, že?

Byli jste na Petříně v té pseudozrcadlové síni? Je malinká, drahá a k ničemu ... nicméně ... můj bratranec letos slavil 10 let, tak jsem s ním strávila nedělní dopoledne a moc tam chtěl. Měl to doma v Ostravě na své nástěnce jako největší wish* a napsal o tom esej (: Tak jsem tam znuděně chodila a dívala se na své patvary ... No nejsou to patvary ... Těžká realita na mě dolehla ...

Obklopila jsem se čtyřmi + přáteli ... jeden mi je blízký tím, jak stejně svět vidí a ten druhý, jak ten svět stejně nevidí. Konfrontuju se s oběma ... s oběma jinak, ale je to těžší a težší. Jeden na mě má zatím času dost, druhý vůbec. Oběma naslouchám. S jedním se hádám jak pes, s druhým vůbec, protože jsme oba ... co? A pak je jeden takový sangvouš, který tvrdí, že je napůl Jordánka ... no to by si člověk hned zatančil tango (. A pak se vyvíjí ještě čtvrtý angličtinář, který chce být Američanka ... život a takový nás baví (. A dost mě zaráží, že jsou to holky, tak zítra musím na Vrátkovský štít za Miláčkama, aby se to vyrovnalo ...

středa 15. července 2015

proč lezu na ty nesmyslné hory

Jsem lemra líná. To se nedá ani zažít. Než já se k něčemu odhodlám ... Navíc ... jak stárnu ... tak přímoúměrně tloustnu (to je smutný příběh), a to se vrcholové sporty dělají těžce. Kromě toho, že nás s bráchou naši úžasní rodiče brali každé prázdniny k moři, našli si vždycky ještě týden, kdy jsme jezdili do Tater (tím obecně pojímám všechna slovesnká pohoří). Neb dovolená u moře není zrovna můj cup of tea (půl bídy ještě to moře, ale horko !!! it's killing me, darling), na Tatry jsem se těšila celý školní rok jak na smilování.


Ono to nezní moc mainstreemově, když napíšu, že nemám ráda moře. Není to tak zcela pravda. Jenom ta asociace s horkem mi způsobuje okamžitou bolest hlavy. Navíc (na to by bylo dobré udělat studii ...  zkusím se zeptat Malinky, jestli by nechtěla změnit téma své budoucí diplomové práce) nesnáším, když vylezu z vody a jsem celá od soli, lepím a nemůžu se z toho ani hýbat. Je to jak kdyby na vás šahal nějaký cizí člověk a nechtěl slézt. Ale když se začne stmívat, horko ustupuje a je jenom teplo, příjemný vánek, světla všech putyk září do noci a já sedím na břehu a dívám se do nekonečna ... no, to může bejt ...
(teď si připadám jak Cimrman, který není schopen myšlenku udržet, ani ji opustit ...)

Minulý rok jsem měla sebevražedný nápad, že jako znovu pokořím Sněžku. Asi všichni, co se mnou byli, nechápali, jak může být někdo taková smažka a umřít během pouti na českou !!! horu. Díky všem zúčastněným jsem přežila, ale bylo to o fous. Tehdy jsem si řekla, že je to se mnou opravdu špatné a je třeba podniknout bolestivé změny.


Rok se s rokem sešel ... a ani já tomu nevěřím, ale ledacos se zlepšilo. Bude to asi tím, jak jsem začla imaginárně běhat (: a hlavně si dokážeme s Mali občas najít čas a změnit nadmořskou výšku svého bytí (teď to vůbec není filozofické). Ať už jdeme za krásného počasi, v deští, v naprostém mordoru, může být nádherný výhled, nebo na krok nejde pro mlhu vidět, vždycky mě zaplaví obrovská radost (a adrenalin). Sama se překonávám, každý metr navíc je obrovský úspěch. Čím déle bydlím v Praze, tím víc si vážím dne, který strávím v přírodě. Nehledě na to, jak moc čistě se dá na vrcholu přemýšlet a povídat si (ověřeno a potvrzeno k dennímu pořádku).


A letos si troufneme na Gerlach. Tak jsem zvědavá, jak to s námi dopadne ... keep your finger crossed (:

poslouchejte: Dave Barnes ~ Missing You

Je třeba přehodnotit spotify a zamilovat si apple music*

úterý 16. června 2015

jak pro mě Stalin a Gottwald vytvořili ideální Prahu

Nemohla jsem nějakou dobu psát, neb se mi během 4 let podařilo zničit můj třetí macbook. Kdyby si snad někdo myslel, že jsem pohádkově bohatá, tak vás ihned vyvedu z omylu, momentálně jsem zaručeně chudobná jak kostelní myš ... nicméně vzhledem k tomu, že mám neskutečně vynalézavé rodiče, vypadá to, že brzy budu vlastnit čtvrtý macbook, a ten si definitivně jiráskově pojistím proti všem. Nehodlám tady vypisovat, jaké jsou mé intenzivní zážitky z měsíčního používání lenova a úchvatného windows systému ... Velké debaty jsem se účastnila během soboty, a i když jsem jenom poslouchala a nechala Stana, ať bojuje za všechny apple evangelisty sám, tajně jsem si říkala, že radši umřu hlady, než bych tohle mučení podstupovala déle ...

Původně jsem se chtěla sdílet o tom, jaké to je, když si Mali kupuje šaty. Ale na to by mi jedna glosa nestačila a moudré příručky praví, že blogový příspěvek by neměl být příliš dlouhý ... Tak nakonec jsme žádné šaty nekoupily, ale máme růžovou!!!! kabelku (: Každopádně to je pořád lepší, než když se kupovala zimní bunda ....

Jsou dny, kdy bytostně toužím být zavřená doma. Ale někdy hodně zaprší a vzduch se natolik pročistí, že musím ven. Přes dva roky bydlím v centru Prahy a mám své trasy, které chodím denně stále dokola. Nicméně jsou dvě místa, která mám nejraději a vracím se k nim čím dál častěji. Mám s nimi spojeno tolik vzpomínek, že by vydaly na román.

Bude to už sedm let, kdy jsem k Praze přirostla a rozhodla se tu zůstat. Ráda sedím, poslouchám a dívám se.  Většinou u toho něco popíjím, mám nohy spuštěné dolů a chci vidět daleko. Můj první výhled na Prahu nebyl totiž z Petřína, ale od kyvadla. Soudruh Stalin vůbec nevěděl, že mi staví nejlepší místo na zemi. Říkejme mu Letná ... Není snad den, kdy byste mě tam nepotkali ... Letos jsem tam už stihla zažít všechny druhy počasí, potkat Karla Dobrého, zkusit nejhnusnější cider, projet se na longboardu ... Kdyby to nějak zázračně šlo, hned bych tam i bydlela ...


Sobotní muzejní noc nás mimo jiné zavedla na Vítkov. Tohle místo je úžasné v tom, že i když tvoří značnou část zeleně v Praze, najdete tu velmi málo lidí. Téměř každou denní/noční dobu je tu klid, a tak nějak svým způsobem mír. Nevím, jestli je to tou historií, ale dost si tu připadám jak v Lidicích, plus na mě dýchá trocha té národní hrdosti. Mixtape*


Otherwise velká gratulace panu inženýrovi ... a vypadá to, že budu mít brzo jezevčíka, pokud si to Červenka milostivě ještě nerozmyslí*

neděle 10. května 2015

proč mám ráda hřbitovy

"Nevíš, kde zde přítel leží?" - "Čím byl?"
"Čím měl býti, blázne, - člověkem!"
"A jak umřel?" - "Puklo mu jen srdce, že mu oplatila lásku nevděkem!"

"A kdy skonal?" - "Není dávno tomu!"
"Kde by asi ležel, nevím víc;
neboť věřte, kterým srdce puklo,
že jich leží tuto na tisíc."
Malostranský hřbitov (můj nejvíc chtěný ~ bylo to v roce 2013 na podzim s Kogut & Maťkem ~ pršelo, sněžilo a byl mordor) @kytice
Nedávno se mě Mali zeptala, jaké mám zlozvyky/úchylky/podivnosti ... Jistojistě jsem věděla, že zrovna já jich budu mít hodně, ale tak hned z fleku jsem si na žádné nemohla vzpomenout. Teď je to asi měsíc a mně se ta otázka každodenně vrací při různých úkonech (: Ale minimálně (a to je eufemismus) máme jeden společný: hodně rády chodíme na hřbitovy. Z jednoho takového místa se pro nás svým způsobem - a Zuzka to odhalila nejspíš dobře - stal rituál.
Několikrát do roka odjíždíme na víkend do (chtělo se mi strašně moc napsat "malebného", ale to je tak prvoplánové, že to nejde) zapadlého kouta v podkrkonoší, kde se mi nejdřív zase tak extra nelíbilo, ale těmi léty (a lidmi) se to stalo součástí mého plánování a pokaždé se odtud vracím radostnější.
Montmartre Cemetery (jedno z nejkrásnějších míst v Paříži ~ 2010 s bludičkou ~ slunce žhnulo a hřbitov je pod mostem) @ila-chateau
Hřbitov tam je zapadlý a je dost pravděpodobné, že by mě nenapadlo se po něm pídit. Ale jednou jsme tak s Mali seděly zádumčivě (to my často) na trávě a chtěly NĚCO za každou cenu podniknout. To se ovšem na konci světa dost těžko dělá. Ani jedna z nás nemá ráda zmrzlinu a dáváme si ji jen při special occasions, takže jsme vyrazily na benzínku koupit si nanuk a při cestě zpátky jsme narazily na hřbitov. Je děsně malý, ničím nezajímavý, ale v našem smutečním rozpoložení se nám zdál neskutečné pěkný. V mých vzpomínkách trochu pršelo a byla děsná zima, ale je dost možné, že ze mě mluví mé druhé já, které má skvělou, nenarušenou paměť... Podruhé jsme s sebou vzaly Kogut a Červenku, taktéž s nanunek a doufám, že se jim to líbilo a včera se k nám přidala Zuzka a té se to líbilo určitě (:
Olšanské hřbitovy (moje nejoblíbenější ~ chodím si tu hodně sama číst, a pak s Kogut of course ~ vždycky je tu krásně) @Mirka Křivánková
Není to morbidní, i když se to tak může zdát. Ani to nepodněcuje ke smutku, spíš naopak. Je to místo, kde se dá nejlépe povídat, protože je minimální možnost, že by vám myšlenky utíkaly k někomu jinému, než k člověku, se kterým tam jste; můžete přemýšlet a nic vás neruší; v životě by vás nenapadlo si pustit do sluchátek hudbu (kromě klasiky), prostě vnímáte jenom to ticho, sebe ... a jmelí ... a je to nejspíš jediný prostor, kde nemám svědomí v úplném bezvědomí.
Highgate Cemetery (zatím nejkrásnější a nejzajímavější ~ up to date 2015) @buzzfeed

neděle 3. května 2015

proč neodjedu s Mali za La Manche

I přesto, že zcela veřejně nesnáším změny (a patří mezi to i změny k lepšímu), dlouho dobu jsem fantazírovala o jedné. Jaké by to asi bylo, kdybych nějakou dobu žila v jiné krajině. A nemyslím tím náš fiktivní geoútvar střední Evropy, ale jinou kulturu, jinou jazykovou rodinu ... whatever.


Když člověk začíná nefalšovaně znovu, klade si otázku, kde to bude ... V 80. letech téměř polovina mé rodiny emigrovala do Kanady a Austrálie. Milovala jsem, když chodily ty balíky plné úžasného oblečení, plyšových hraček a jídla ... Mám je do teď. Když se váš nejlepší přítel rozhodne dodělat školu někde mimo dosah, je to celkem rána. Asi taková, že ztratíte dech a trvá, než ho zase najdete. Ale přitom je jasné, že mu to přejete a chcete se radovat z jeho rozhodnutí.

Mám jedinečnou možnost se na všechno vykašlat a odjet ... kdekoli. Když si lehnu ... zavřu oči ... pustím třeba Muse ... tak se úplně vidím, jak se procházím na pláži v Miami. Chci to všechno, co jde jednoduše, co za vás vyřeší jiní, hlavně bez emocí.


Miluju Prahu. Všechny ty skvělé a strašné věci, co s ní přichází. Tady je moje DOMA. Neumím si představit, co by se muselo stát, aby mě odtud svět vytrhl. Obrovské zázemí dělají moji přátelé, se kterými se snažím trávit maximální množství času. Nechci přemýšlet nad tím, že bych každou sobotu nešla do našeho kostela a nebyla s lidmi, kteří vytváří integritu, které nejsem sama schopná. Potřebuju dýchat ten hnusný městský vzduch, trčet v zácpě na Smetanově nábřeží, chodit k Přemkovi na prosecco, předstírat, že Stromovka je Hyde Park, snášet všechny ty přiblblé maratony, chodit na smažák ke knihovně, propagovat, že nejlepší farmářský trh je na Jiřáku, hrát na Náplavce Beethovena, objevit, že Vyšehrad není jen Vyšehrad, prásknout u Stalina bohemku, tisíckrát projít tunelem mezi Karlínem a Žižkovem a vždycky se štípnout, že nehraju v dalším dílu Harryho Pottera, ...

A tak doufám, že se Mali dostane na magistra tady a nepojede do toho debilního Britského království, kde je bída, hlad, zima, tma, déšť a nedají ji tam ani zemiak!! natož diplom ...

Umřel Derek a dost mě to vzalo. Co teď bude Meredith dělat? Proto poslouchám Chasing Cars od Snow Patrols ...

středa 1. dubna 2015

jak jsem znovu začala chodit do divadla

Inu, jest to přece jen vzácná věc, míti důmyslného přítele. (William Congreve)

Někdy se stane, že máte konkrétní činnost spjatou s konkrétním člověkem. Mimo jiné jsem to tak měla s divadlem ... Pamatuju se, že na posledním představení jsme ani nevydržely do konce, neb to bylo k nevydržení ... a od té doby ... bída s nouzí ... a pak se Mali začala kamarádit s herečkama a já jsem poznala žižkovské sklepní H2O a viděla Přelíčení (a x jiných jejich her), ale to Přelíčení mělo koule prostě ...

To bylo tak ... zamilovala jsem se do Sandřina smyslu pro humor a potkala Andrejku, která miluje divadlo víc, než si kdo dokáže představit. V podstatě můj život měl skončit s tím, že nic lepšího než Mikve neuvidím ... Jenže chodit sama do divadla není normální ... teda já už několik let chodím sama do kina, ale to je ještě podpultovka. Jestli něco opravdu nenávidím, tak to, když se mě někdo zeptá (zatímco běží pořád ještě titulky), jak se mi líbil film. Zvládnu to u takových hopeless snímků jako Interstellar, ale když jsme byli na Jisatsu sakuru, musela jsem utéct.

Takže jsem vystoupila z komfortní zóny a šla sama do divadla. Jelikož se mi dostala do rukou velmi čtivá kniha Patrika Hartla, zkusila jsem i jeho hru Hovory o štěstí mezi čtyřma očima. S oběma přimhouřenýma očima jsem měla co dělat, abych vydržela do konce. Několikrát jsem na sedadle poskočila, ale nešlo to. Takhle si prostě divadlo 21. století nepředstavuju. Skoro mě to odradilo chtít něco víc ...


O ulici vedle mého snového bytu parkuje divadlo Na Zábradlí ... ano, pod lampou bývá největší tma, takže jsem tam do té doby nebyla ... jako zarputilý existencialista jsem si zvolila Cizince. Světe div se, těch 80 minut bylo skoro jako číst Bratry Karamazovy v Kavárně V Kufru několik dní ... tomu říkám postmoderna nebo jak ...

Pak mě vzala Andrejka do Divadla Na Fidlovačce (komorní scéna btw). Pamatujete si Elišku Balzerovou ve S tebou mě baví svět? Tak tady jela naprosto sama 130 minut!!! a jen s jedním malým přebreptem a plyšovým psem. Standing ovation* Moje srdce ožívalo neskutečnou rychlostí ...

No a pak se Andrejka vytasila s Veletržním palácem. Chaaaaa. Já věděla, že tam je Café Jedna, ale divadlo??? A taky vím, že tam jdu příští týden na Slovanskou epopej ... ale divadlo??? WTF A možná proto vůbec píšu ... tak jak se v sobotu zastavil čas (nebo spíš posunul a já si toho nevšimla, protože jsem se dívala s mými třemi soulmates na Mlčení jehňátek), tak se ve mně zastavil krevní oběh, protože Karel Dobrý ve mně posunul hranice vnímání ruského génia do nekonečna. CHCI TO ZNOVU! Ve Studiu hrdinů Den opričníka ...

by @divadelninoviny

Děkuji Mali a Sandře, že jsou důmyslnými přáteli a Andrejce, že to se mnou nevzdala* (a klidně si všechny tři dělejte polívku z řepy, i tak mě máte na krku)
poslouchejte: Ólafur Arnalds & Alice Sara Ott ~ Verses




středa 18. března 2015

jak jsem našla svou svatou trojici

Číst jsem se naučila ve svých čtyřech letech, ale podle mě jsem to uměla odjakživa. Patřila jsem k těm naprosto nudným patnáctiletým holkám, které dostaly svůj opravdický první výprask od rodičů ne kvůli tomu, že mě načapali se spolužákem na gauči, ale protože jsem si četla Zločin a trest pod peřinou s uměle vykonstruovanou baterkou. Od té doby hlídal můj papá naprosto všechno, co jsem četla, ale já jsem si dokázala najít způsob, jak ho obelstít a přeci jen jsem ty ruské klasiky do svých osmnáctin kompletně zvládla.

Jako člověk, který ze srdce nenávidí změny, jsem po celý život zůstala věrná jednomu žánru ... a tím je román. A čím je tlustší, tím mám větší radost. Jak stárnu a nechám na sebe působit druhé lidi, snažím se propracovat k tomu, abych aspoň dokázala ocenit dobrou povídku (děkuji Maťo), ale není to snadné a bolí to ...

Tímto představuji svou první a zároveň největší literární lásku, respektive ... we need to talk about Fjodor. Nedokážu číst nebo se dívat na něco, kde není postava, se kterou se můžu ztotožnit, jakkoli je to absurdní. Dostojevskij je pro mě adorovaná bytost jak pro zbytek světa Shakespeare. Neexistuje typ člověka, kterého by nevymyslel, o kterém by se nezmínil, kterého by do největší hlubiny lidského já neprozkoumal (teď to bude stopro filozoficky mimo, ale whatsoever).


Pak bylo ještě dalších x existenciláních autorů, francouzských klasiků, německé meziválečné vlny, českých ... já vlastně ani neví co, angloamerické smetánky ... a pak z ničeho nic, naprosto neplánovaně ...  Chaim Potok. Dějiny 20. století jsou a budou naprostá topka pro mou představivost o tom, jak doopravdy funguje svět. Nicméně ta první polovina je mnohem zajímavější než druhá ... Dějiny židovského národa z mnoha důvodů zůstanou nedokončeným tématem v mém šuplíku a já se k ní vracím stále a znovu. A mám k tomu svého průvodce!


Když jsem poprvé přečetla všechna díla od Dostojevského a Kafky, propadla jsem se do sebelítostného stavu, že jsou oba po smrti a už nikdy nic nenapíšou ... že jejich stránky budu číst pořád dokola ... a nic víc. V mém googlícím záchvatu jsem před 7 lety narazila na fenomén Haruki Murakami. Jeho jméno mi bylo krajně podezřelé, neb se o něm psaly články na kultura idnes nebo co, dokonce kolegyně mého muže si jeho knihy přinesly do práce a on si toho všimnul. Okamžitě mi byl ten rádoby znalec jazzové kultury nadmíru nesympatický a bylo třeba ho podrobit bezpečnostní prověrce nejvyššího stupně. Začala jsem Kafkou na pobřeží a ta kniha je pro mě dodnes ... nebojím se říct ... osudová. Zatím žádný jiný autor pro mě neobjevil kouzlo vinylových desek v takové míře ... bez něj bych nikdy neobjevila Janáčkovu Sinfoniettu a nepřemýšlela nad tím, co se dvěma měsíci na obloze nebo neutíkala do lesů, abych načerpala další motivaci pro žití.


Tohle byla těžká glosa, protože autorů, kteří na mě mají vliv, je obrovské množství ... těch knih, které pro mě znamenají svět, je tolik. Ale už jsem se smířila s tím, že než umřu, nestihnu přečíst všechno, co bych chtěla ... a tak volím.

čtěte: růžová panda a její knihy
poslouchejte: Never Sol ~ Lay Down

Silně a vřele doporučuji:

Dostojevskij: Bratři Karamazovi
Dostojevskij: Idiot
Gogol: Mrtvé duše
Bulgakov: Mistr a Markétka
Kafka: Zámek
Camus: Cizinec
Fulghum: Třetí přání
Barbery: S elegancí ježka
Gounelle: Bůh chodí po světě vždycky inkognito
Hostovský: Cizinec hledá byt
Řezáč: Černé světlo
Havlíček: Neviditelný
Chbosky: Ten, kdo stojí v koutě
Gombrowicz: Posedlí
Potok: Dar Ašera Leva

sobota 7. března 2015

jak svět přichází o melancholiky

I takové dny jsou, že rána za ranou, zas právě tebe najde a málo komu dojde, že padáš únavou.
Zas připadáš si sám, máš v hlavě hlavolam, proč hůl nad tebou lámou a lásky dál tě klamou, vždyť nejsi odepsán.

Já už takových dní mám málo. A není to abolutně má zásluha. Jedna má blízká kamarádka, říkejme jí třeba Červenka, za mnou jen tak přišla, objala mě a řekla, že mi přece takto musí zkvalitňovat život. A měla obrovskou pravdu. Toho objetí si cením nad sůl a jak by řekla Mali ... nad sto čokolád. Mám tak skvělé přátelé a občas o tom nevím!

Klapka

Nehraju na štěstí. Melancholici to prostě mají v životě těžké a někdy je jejich jediným cílem, aby se neutrápili z toho všeho okolo. A když se tak vyválíte po dně, pořádně porochníte v blátě, tak se mnohem lépe dívá na to, co vás vytrhne z letargie, donutí zvednout koutky, kvůli komu můžete riskovat vystoupení z komfortní zóny ...

Jednoduše ... odzkoušeno životem ... tady je můj návod na to, jak prožívám a plánuju přežít dalších několik let s úsměvem na rtech

* s Kogut a Červenkou nasprejovat nápis na Lennonovu zeď
* naučit se s Mali vystupovat z komfortní zóny


* pustit si všechny oblíbené songy z pohádek
* vyhrát šiškovou válku
* jet na výlet nikam
* s Rendolfem uvařit jídla, na která si netroufne ani Jamie Oliver
* mít doma každý týden čerstvé květiny (a vůbec nevadí, když si je koupím sama)


* zahrát si bojovku s nejbližšími lidmi, které mám
* naučit se na foukací harmoniku
* každý týden přečíst knihu
* zapisovat si sny
* ve Stromovce natáhnout lano a naučit se po něm chodit

by @eviyuhu

* každý měsíc chodit se San na snídu
* dokázat upéct vánočku (neb má milovaná babička umřela, musí mě to naučit Malinka)
* přestat všechny zachraňovat
* pustit si jednou za čas Canon od Pachelbela a klavírní koncerty od Rachmaninova
* poslední pátek v měsíci chodit na Creative Mornings

by @ladab
* půjčit si sněžnice
* s bráchou ... dělat cokoli (ale lyžovat už ne)
* do naprostého úmoru naslouchat Davidovi a Maťovi
* přesvědčit Stana, že nejsem totálně hopeless (:
* častěji navštěvovat papírnictví (hlavně @papelote)
* jít do Cafedu na "noční směnu"
* vymyslet vtip o Lotyších

poslouchejte: John Mayer ~ XO

* a zapomněla jsem ... chce to další táborák v Prokopském údolí a piknik na Pustevnách (nebo kdekoli jinde)

čtvrtek 12. února 2015

jak se dneska nestanu vegetariánem

Nechtěla bych být vegetarián. I když to respektuju a v podstatě dost rozumím důvodům, proč to lidé praktikují, já nemůžu. V mém blízkém okolí se vyskytují lidé, kteří nezvládají ryby, králíky, vepřové, mořské plody, vnitřnosti, nedokáží maso upravovat nebo jakkoli se ho "za syrova" dotýkat, ale after all všichni ho na nějaký způsob jedí. Musíme vynechávat zelí, cibuli (tajně ji používáme), houby, avokádo, papriku, rukolu ... ale maso, to vždycky potěší*

kinfolk
Když jsem se definitivně a natrvalo přestěhovala do Prahy, myslela jsem si, že všechno bude jinak. Měla jsem konkrétní plány s konkrétními lidmi a absolutně nic z toho nevyšlo. Málem se mi z toho zastavilo srdce. Nebo ono se nejspíš zastavilo, ale měla jsem nesamozřejmé štěstí, že se vedle mě objevili hrdinové, kteří zatáhli za ruční brzdu. Nebo za tu brzdu, která je ve vlacích či tramvajích a já mám konstantní pokušení ji použít ...

Společentsví je stav, který prožívám permanentně nejmíň dva roky. Momentálně si neumím představit, že by to bylo jinak. Ten pocit, vlastně ne, už jistota, že patřím ještě jinam než do manželství nebo rodiny. Je nás 14. A každého jedlotlivého člověka si vážím extra zvlášť za naprostou jedinečnost, otevřenost, bezkonkurenční smysl pro humor a vědomí, že když to půjde hodně do kytek, koholi z nich můžu vždycky požádat o pomoc a oni ... budou. Ta pestrost je odzbrojující, a přesto vždycky existuje něco, co nás spojuje, navozuje sounáležitost, nutí do kompromisů, podporuje v rozdílnosti ... Užívám si to.

kinfolk
Kromě hlubokého a duchovního rozměru, lásky k výletům, zvrácené touze po jedinečném trollingu a nepochopitelné úchylce hraní dixitu, nonstop vaříme a jíme. Nepotkala jsem natolik rozdílné lidi, které by něco tak banálního spojovalo v dokonalý celek.  Změní se to. Nedá se tomu vyhnout. Ale poprvé v životě mi to nevadí. Protože to bude přirozené. A do té doby budu vděčná, že můžu být součástí vztahů, které mě dělají šťastnou, odolnou a nepostradatelnou.

Taky jste to prožili?

© zasloužilým přátelům, kteří vydrželi ...

poslouchejte: M83 ~ Wait

středa 28. ledna 2015

mirabelkový test

"Na to nemám čas jako."
Tuhle větu jsem schopna odpustit dvěma lidem ve vesmíru, a to ještě dost těžko.

kinfolk

Jsem noční sova. Všechno krásné přichází, když zapadá slunce. Do té doby jde jenom o přežívání. Když se setmí, otevírám okna, abych slyšela ruch z nábřeží. Zapaluju v každém pokoji levandulové svíčky, abych cítila to teplo. Mám zapnutou CNN, abych věděla, že ještě další minutu budu žít. Otevírám lahev Přemího italského vína, abych vychutnala to všechno, co jsem zmeškala. ALE v mém koutku, té malé planetce, kde není vzduch a funguje se na setrvačnost, tam dostává prostor nekonečné hranice, všude je klidná voda, ticho před bouří ...

"Mirabelkový test je odzbrojujícím způsobem průkazný. Je založen na tomto obecném tvrzení: kdo ochutná, pochopí. Co pochopí? Všechno. Pochopí pomalé zrání lidského rodu, zrozeného k poklidnému žití až do chvíle, kdy se mu jednoho večera zjeví pocit rozkoše a marnosti všech nepřirozených tužeb, jenž rozmělní prvotní očekávání v ctnostech obyčejných a prostorných věcí a v neužitečnosti slov." (Muriel Barbery, S elegancí ježka)

V Ikea (xixi) jsem si koupila největší stůl, co jen to šlo. Když to jde se mnou s kopce, v návalu velkého cholerika, všechen obsah, většího či menšího významu, sypu na zem. Nic se tomu nevyrovná, když na té ploše vidíte jen světlo, a cokoli dalšího, je jen nadplán. Pak se přidá laptop a telefon, a pak? Co je víc?

Mám taky svůj mirabelkový test. V nejlepším bodu dne, kdy naprosto všechno spí, musím volit: seriál, film, kniha, víno, psaní, hudba, já? Nesnáším sladké. V jakékoli podobě. Jsem nepřítel. ALE arašídová nugeta ... "Ochutnám jedno a mám chuť na druhé."

"Mirabelkový test provádím doma v kuchyni. Na umakartovou desku stolu položím ovoce a knížku. Pokud vzájemně odolá svým mocným útokům, pokud ve mně chuť mirabelky nepřehluší chuť do dalšího čtení a když knížka nezkazí chuť ovoce, tak vím, že stojím před významným a - řekněme - výjimečným počinem, neboť není mnoho děl, jež by se nezdála pokořená, směšná a nudná ve srovnání s neobyčejnou chutí nazlátlých kuliček."

Co je Vaše mirabelka?

čtěte: Charlie jinak
poslouchejte: Nils Frahm ~ Says