jak jsme hledaly byt

Přicházím opět se svým leitmotivem, že nesnáším změny, a proto je nad slunce jasné, že hledání nového bydlení, nebylo zrovná mé hobby a můj výmysl. Na Boršově se ale jede do finále a je třeba se k tomu postavit statečně. Když bydlíte skoro tři roky u Karlova mostu, jakákoli jiná lokalita vám přijde k smíchu. Ještě navíc ... já jsem si tady našla opravdu krásný byt, který naprosto odráží veškeré mé pražské touhy (jedinou výjimkou je dokonalost Radima a Magdy na Soukenické!! s mou terasou, samozřejmě ...). Tak zpátky ze stratosféry, jak říká Mali ...

Hlavně jsem nechtěla bydlet sama. I přes můj pokročilý věk, kdy každý normální člověk žije buď sám nebo s partnerem, tahle vidina mě vyděsila ... a při představě, že se vracím každý večer do nějaké tmavé, tiché garsonky ... aspoň ten next year ne ... A můj komplikovaný vztah ke zvířatům mi ani nedovolil si pořídit žádnou náhradu nebo jak se tomu dneska říká ...

Takže budu bydlet v kuchyni, blízko Gottwaldova mauzolea, s třemi neskutečně trpělivými lidmi, kteří řekli "ano", když všichni ostatní řvali "ne". Tříměsíční proces, vyčerpávající, zlomový, kdy jsem si dost uvědomila, sáhla zase na mé oblíbené dno, ode všech odešla, abych se zase vrátila, s Mali se zhádala jak pes aspoň jednou do týdne, na Kogut si nenašla čas a pak slýchala, že jsem ji vyměnila za mladší model, snášela trolling od Miláčků (vtipný, možná na místě, ale chlapci, my bojujeme a zvítězíme (: cybrehy :P), ale hlavně jsem byla nucena uzavřít desetiletou kapitolu ... a přes to všechno ... bolí to jak cyp. Ale opět ... s radostí si zamoralizuju ... za svou skvělou rodinu nenesu žádných zásluh, ale přátelé ... wow ... ty jsem si vybrala na jedničku s *.

Vzhledem ke všemu ... momentálně nečtu, poslouchám soundtrack Craiga Armstronga Far from the Madding Crowd, několikrát do měsíce jezdím na své milované Slovensko a plánuju mít kolem sebe lidi, kteří ví, co s mými rozbitými sny.

jak jsem zjistila, že je to těžké

Dneska jsem po dost dlouhé době měla čas jenom sama pro sebe. Díky velkým změnám v mém životě, trávím veškerý čas s druhými lidmi a pro 100% samotáře jako jsem já, je to dost na hraně. K tomu všemu ještě to počasí ... no škoda mluvit. Jela jsem od rodičů ze Vsetína do Prahy a užívala si tu samotu. Nemůžu prozradit, co jsem si celou cestu poslouchala za songy, neb by mě pak nikdo nečetl, ale měla jsem velký prostor k přemýšlení. Taky jsem po mnoha týdnech jela sama v autě a mohla jsem si užít tu nezodpovědnost a jet na hraně sebrání řidičáku ... a bylo to awesome !!

Kromě toho, že jsem údajně submisivní osoba, neskutečný sráč, změnový hater a melancholik každým coulem, asi se celkem dost hádám. Mám ty proslulé cholerické ostny, patent na pravdu a přece jen, už mi není 20, a dost jsem si toho prožila, že?

Byli jste na Petříně v té pseudozrcadlové síni? Je malinká, drahá a k ničemu ... nicméně ... můj bratranec letos slavil 10 let, tak jsem s ním strávila nedělní dopoledne a moc tam chtěl. Měl to doma v Ostravě na své nástěnce jako největší wish* a napsal o tom esej (: Tak jsem tam znuděně chodila a dívala se na své patvary ... No nejsou to patvary ... Těžká realita na mě dolehla ...

Obklopila jsem se čtyřmi + přáteli ... jeden mi je blízký tím, jak stejně svět vidí a ten druhý, jak ten svět stejně nevidí. Konfrontuju se s oběma ... s oběma jinak, ale je to těžší a težší. Jeden na mě má zatím času dost, druhý vůbec. Oběma naslouchám. S jedním se hádám jak pes, s druhým vůbec, protože jsme oba ... co? A pak je jeden takový sangvouš, který tvrdí, že je napůl Jordánka ... no to by si člověk hned zatančil tango (. A pak se vyvíjí ještě čtvrtý angličtinář, který chce být Američanka ... život a takový nás baví (. A dost mě zaráží, že jsou to holky, tak zítra musím na Vrátkovský štít za Miláčkama, aby se to vyrovnalo ...