pondělí 27. září 2021

jak po právu sklízím samotu


Ani jsem si nemyslela, že by to bylo takhle důležitý ... Když jsem poprvé přijela do Prahy s tím, že tohle je to město, kde nutně potřebuju bydlet, četla jsem blog nějaký Štěpánky (psal se rok 2008, myslím, takže ten člověk nejspíš někde dělá designera v Berlíně momentálně) a ta mi ukázala tři věci: číst poezii je krásný a důležitý, Antidepresivní rybička od Vypsaný fixy je nejlepší českých song a S elegancí ježka od Muriel Barbery je nejvíc knížka na světě. A potom ještě plusová informace: v baru Krásný ztráty chceš umřít. Ten už teď neexistuje a ani nemám odvahu se po ulici Náprstkova potloukat. Zažila jsem tam tolik neuvěřitelných věcí, že se mi o nich po tolika letech těžce přemýšlí. Vytahuju to jako kouzelník z klobouku a pořád žasnu, že se mi to všechno stalo v tomhle životě. 

Nechci psát o Krásných ztrátách, i když musím politovat všechny lidi, kteří ten prostor nestihli v jeho nejlepších letech a nezažili si tam ani jedno dobrodružství (fakt mě to mrzí, protože by to byl přesně ten bar, který Havel s Tigridem vymění místo Slavie) ... nechci nic extra věnovat Vypsaný fixe, která napsala dva songy s odřenýma ušima (Papírový hyeny, víme), kvůli kterým jsem čekala v Lucerně s vodkou (kterou snesu jen v nejlepším drinku ever ... guess which one?) v ruce, protože nic jinýho už neměli a ten koncert jako takový byl mega průser a kvůli nim do Lucerny strašně nerada chodím ... poezii bych se věnovala mnohem dýl, kdybych konečně něco pořádnýho přečetla, ale se Skácelem si člověk tak obecně celý život nevystačí. O to víc mě překvapilo, jak je krásný, když vám někdo něco předčítá. Mně se to stalo už mnohem dřív (třeba 18 let zpátky ... na to snad není ani smajlík), že jsem potkala v Ostravě na vejšce úplně nejvíc kámošku, se kterou jsme si četly Shakespeara. A od té doby jsem na to úplně zapomněla. Až teď v sobotu se mi to vrátilo jako bumerang ...

Přišla jsem na Svět knihy, což není až taková velká událost, ale kromě toho, že jsem si koupila mnoho turistických map za 20 CZK, zažila jsem tam dvě předčítání. Odpoledne se ke mně přidal můj velký kamarád z Bratislavy a když jsme šli kolem jediného antikvariátu na Výstavišti,  který se nejspíš probojoval mezi všechny ty lukrativní značky (fakt by mě zajímalo, podle čeho se tohle vybírá), všimli jsme si poličky s poezií. Ta kniha byla velká a tlustá a byla čínská. Pro mě je dost těžký se soustředit, když je kolem mě hluk. Když jsem nadšená, co se děje, vypínám a jedu si svůj příběh, ale David mě i v tom hluku dokázal zaujmout, že i můj autismus se utlumil a já jsem jenom slyšela: "Chce měsíc pít. Jak mám ti podat číš? Stín zdvihá pohár, copak nevidíš, že dneska za vás za oba pít musí moje hříšná nádoba?"

A asi dvě hodiny před tím jsem seděla v nějakým šíleným altánu, kde bylo sto stupňů. Ale já jsem tam fakt musela jít. Muriel Barbery poprvé v životě přijela do Prahy. Procestovala sice úplně celej svět, ale Prahu velmi odignorovala. Učitelka z Lyonu se na nás vykašlala a přijela svá moudra rozdávat asi tak o 15 let později. Jenže je to úplně jedno. To nebylo s elegancí ježka, to byla jenom čirá elegance. Některým ženám sluší stárnutí, některé ženy se umí pohybovat, tvářit, oblékat, být přítomné. Já nemám ani jedno procento z toho. O to víc žasnu, tleskám a dívám se. U nás opravdu nedokážu přijít ani na jediného člověka, který by se jí podobal. Na Slovensku mají paní Zuzanu Čaputovou. Vrozený sebevědomí, vkus, míru, odhodlání, směr, hodnoty... Když jsem ji hodinu poslouchala, říkala jsem si, že feminismus je úplně zbytečnej. Tam nebylo ani jedno zaváhání. I když umím francouzsky jen jednu jedinou větu z muzikálu Moulin Rouge a ta je fakt sprostá, tlumila jsem si sluchátka, abych se dokázala vcítit do toho, co říká, i když jsem neměla tušení, o čem mluví. Chtěla jsem ji jenom poslouchat ...

A takhle vznikl před dávnými lety celý můj blog. Všechno je zkopírovaný z její knížky. Její mozek mě fascinoval, i když jsem ji nepotkala, teď vím, že je to všechno mnohem víc za rohem. Přišla mi v tomhle podobná ... zamilovala se do něčeho, aniž by o tom cokoli věděla. Napsala knížku o Japonsku, japonské filozofii, kultuře a věděla o tom kulový. Po téměř dvaceti letech se vrací doopravdy z Japonska, ví úplně všechno a asi o tom už nikdy nic nenapíše. Nechá si to pro sebe stejně jako odpověď na moji otázku, proč v Japonsku teda nezůstala. Jenom se tak hezky usmála a řekla, že život je těžký a někdy nerozhodujeme o svém životě jenom my. Když mi to tlumočnice překládala do sluchátek, usmívala jsem se ještě víc ...