proč mám ráda hřbitovy

"Nevíš, kde zde přítel leží?" - "Čím byl?"

"Čím měl býti, blázne, - člověkem!"

"A jak umřel?" - "Puklo mu jen srdce, že mu oplatila lásku nevděkem!"

"A kdy skonal?" - "Není dávno tomu!"

"Kde by asi ležel, nevím víc;

neboť věřte, kterým srdce puklo,

že jich leží tuto na tisíc."

Malostranský hřbitov (můj nejvíc chtěný ~ bylo to v roce 2013 na podzim s Kogut & Maťkem ~ pršelo, sněžilo a byl mordor) @kytice

Nedávno se mě Mali zeptala, jaké mám zlozvyky/úchylky/podivnosti ... Jistojistě jsem věděla, že zrovna já jich budu mít hodně, ale tak hned z fleku jsem si na žádné nemohla vzpomenout. Teď je to asi měsíc a mně se ta otázka každodenně vrací při různých úkonech (: Ale minimálně (a to je eufemismus) máme jeden společný: hodně rády chodíme na hřbitovy. Z jednoho takového místa se pro nás svým způsobem - a Zuzka to odhalila nejspíš dobře - stal rituál.

Několikrát do roka odjíždíme na víkend do (chtělo se mi strašně moc napsat "malebného", ale to je tak prvoplánové, že to nejde) zapadlého kouta v podkrkonoší, kde se mi nejdřív zase tak extra nelíbilo, ale těmi léty (a lidmi) se to stalo součástí mého plánování a pokaždé se odtud vracím radostnější.

Montmartre Cemetery (jedno z nejkrásnějších míst v Paříži ~ 2010 s bludičkou ~ slunce žhnulo a hřbitov je pod mostem) @ila-chateau

Hřbitov tam je zapadlý a je dost pravděpodobné, že by mě nenapadlo se po něm pídit. Ale jednou jsme tak s Mali seděly zádumčivě (to my často) na trávě a chtěly NĚCO za každou cenu podniknout. To se ovšem na konci světa dost těžko dělá. Ani jedna z nás nemá ráda zmrzlinu a dáváme si ji jen při special occasions, takže jsme vyrazily na benzínku koupit si nanuk a při cestě zpátky jsme narazily na hřbitov. Je děsně malý, ničím nezajímavý, ale v našem smutečním rozpoložení se nám zdál neskutečné pěkný. V mých vzpomínkách trochu pršelo a byla děsná zima, ale je dost možné, že ze mě mluví mé druhé já, které má skvělou, nenarušenou paměť... Podruhé jsme s sebou vzaly Kogut a Červenku, taktéž s nanunek a doufám, že se jim to líbilo a včera se k nám přidala Zuzka a té se to líbilo určitě (:

Olšanské hřbitovy (moje nejoblíbenější ~ chodím si tu hodně sama číst, a pak s Kogut of course ~ vždycky je tu krásně) @Mirka Křivánková

Není to morbidní, i když se to tak může zdát. Ani to nepodněcuje ke smutku, spíš naopak. Je to místo, kde se dá nejlépe povídat, protože je minimální možnost, že by vám myšlenky utíkaly k někomu jinému, než k člověku, se kterým tam jste; můžete přemýšlet a nic vás neruší; v životě by vás nenapadlo si pustit do sluchátek hudbu (kromě klasiky), prostě vnímáte jenom to ticho, sebe ... a jmelí ... a je to nejspíš jediný prostor, kde nemám svědomí v úplném bezvědomí.

Highgate Cemetery (zatím nejkrásnější a nejzajímavější ~ up to date 2015) @buzzfeed

proč neodjedu s Mali za La Manche

I přesto, že zcela veřejně nesnáším změny (a patří mezi to i změny k lepšímu), dlouho dobu jsem fantazírovala o jedné. Jaké by to asi bylo, kdybych nějakou dobu žila v jiné krajině. A nemyslím tím náš fiktivní geoútvar střední Evropy, ale jinou kulturu, jinou jazykovou rodinu ... whatever.

Když člověk začíná nefalšovaně znovu, klade si otázku, kde to bude ... V 80. letech téměř polovina mé rodiny emigrovala do Kanady a Austrálie. Milovala jsem, když chodily ty balíky plné úžasného oblečení, plyšových hraček a jídla ... Mám je do teď. Když se váš nejlepší přítel rozhodne dodělat školu někde mimo dosah, je to celkem rána. Asi taková, že ztratíte dech a trvá, než ho zase najdete. Ale přitom je jasné, že mu to přejete a chcete se radovat z jeho rozhodnutí.

Mám jedinečnou možnost se na všechno vykašlat a odjet ... kdekoli. Když si lehnu ... zavřu oči ... pustím třeba Muse ... tak se úplně vidím, jak se procházím na pláži v Miami. Chci to všechno, co jde jednoduše, co za vás vyřeší jiní, hlavně bez emocí.

Miluju Prahu. Všechny ty skvělé a strašné věci, co s ní přichází. Tady je moje DOMA. Neumím si představit, co by se muselo stát, aby mě odtud svět vytrhl. Obrovské zázemí dělají moji přátelé, se kterými se snažím trávit maximální množství času. Nechci přemýšlet nad tím, že bych každou sobotu nešla do našeho kostela a nebyla s lidmi, kteří vytváří integritu, které nejsem sama schopná. Potřebuju dýchat ten hnusný městský vzduch, trčet v zácpě na Smetanově nábřeží, chodit k Přemkovi na prosecco, předstírat, že Stromovka je Hyde Park, snášet všechny ty přiblblé maratony, chodit na smažák ke knihovně, propagovat, že nejlepší farmářský trh je na Jiřáku, hrát na Náplavce Beethovena, objevit, že Vyšehrad není jen Vyšehrad, prásknout u Stalina bohemku, tisíckrát projít tunelem mezi Karlínem a Žižkovem a vždycky se štípnout, že nehraju v dalším dílu Harryho Pottera, ...

A tak doufám, že se Mali dostane na magistra tady a nepojede do toho debilního Britského království, kde je bída, hlad, zima, tma, déšť a nedají ji tam ani zemiak!! natož diplom ...

Umřel Derek a dost mě to vzalo. Co teď bude Meredith dělat? Proto poslouchám Chasing Cars od Snow Patrols ...