každý je v tom sám ... či?

Nevím, jestli jste viděli někdy filmy Evalda Schorma ... Spolu s Vláčilem tvoří moji svatou dvojici českých režisérů. Není to jednoduché dívání. I já se dost dlouho rozhoduju, než si Návrat ztraceného syna pustím po 106té, ale je to tak hodně moje, že když to na mě přijde, neodolám ... První celovečerák, který se odehrává v Bohnicích, ... snaží se vysvětlit, že pro všechno neexistují srozumitelné důvody, že někdy nejde, než mlčet a hlavně v něm rezignující Jan Kačer pronáší to osudné: "Každý je v tom sám. V tom zmáhání dvou nepřátel. Sebe a skutečnosti."

Minulý rok byl pekelný záhul. Tolik změn jsem snad neabsolvovala za celý svůj život. Ještě teď to rozdýchávám ... Ale řekla jsem si, že jsem se už dost nahroutila, tak je třeba to vzít statečně a postavit se tomu životu naférovku čelem. Myslím, že mi to jde dost pomalu a Mali zešediví a bude si muset dát natrvalo blonďatý melír ... O Vánocích (které mimochodem dost nesnáším) jsem se rozhodla, že leden bude zlomový a že už to posunu ... přeci jen mám narozky, Mali slaví jubileum a vůbec ta novoroční předsevzetí k tomu dost vyzývají ...

To by bylo k těm plánům ....

Realita vytře většinou zrak. Vracím se v sobotu z kostela a volá mi taťka, že si můj malej brácha klidně umřel. Jen tak.

Posledních 48 hodin se děsně bojím zvedat telefony, číst textovky, všechny sociální sítě bych vymazala ...

A tak tu sedím a googlím, jak se dá zrušit facebookový účet někoho, kdo umřel, a co k tomu potřebuju, a už se úplně vidím, jak se ptám mamky, jestli bych si nemohla vyfotit Ráďův úmrtní list ...

Nakonec jsme v sobotu Malinčinu oslavu narozenin nezrušili a sama netuším, jak jsem tím prošla, ale Zuzka byla ochotná mě poslouchat a asi jsem nikomu takto existenciálně o samotě nemluvila ... o tom, že jsem najednou jedináček, že ta zodpovědnost za mé rodiče mě děsí, že jsem na to fakt sama, že od nikoho ani nemůžu vyžadovat, aby v tom byl se mnou ... a že se bojím jet domů.

Mnohem větší komfort mi poskytují situace, kdy jsem tady pro ty druhé lidi já, to mi jde, v tom není problém, to je normální. Teď je to naopak a já se bojím na někoho podívat. Nevím, jestli brečím dost nebo málo, jestli mám být doma nebo jít ven, jestli mám něco sníst nebo je to jedno ...

A tak jsme dneska seděli s mašatovcema v mekáči, uslzení, s obavou, že za pár dní pojedeme na Vsetín na pohřeb, cpali jsme vyhladovělí do sebe ty hideous hranolky a největší kafe, co je v Praze za 35 czk ... a aspoň na chvilku jsem se cítila normálně. Doma mě čekala ještě jedna super terapie, se kterou jsem moc nepočítala (: Malinka vymyslela, že si napíšeme diktát podle Svěráka. Tak to vám asi ani nemůžu říct, jak to dopadlo. Bylo to děsně rychlé, a i když si neskutečně fandím v pravopisu ... (: jaaaj, měla jsem tam hrubky, co to budu zapírat ... Musím trénovat*

Každý je v tom sám ... ale aby mohl, potřebuje k tomu pomoc.