Leden je takovej hodně zvláštní měsíc. Nejdřív šlo jen o to, že jsem se v něm narodila. Pak se v něm narodila i mali (: a nakonec v něm umřel brácha ... Většina lidí, se kterými se přátelím ... teda asi obecně většina lidí ... se snaží, aby o nich nikdo nic nevěděl. Raději nic nelajkujou, nechtějí být aktivní, jsou ironický, sarkastický, nikdy mi nezapomenou říct, ať o nich nic nepíšu a nic nemluvím ... nejlépe, abych zapomněla, že jsou (což není tak těžký s mou pamětí). Překvapuje mě (?), jak se lidé cítí zranitelní, jak moc jsou zranění a zklamaní, jak jsou rezervovaní, neosobní, neautentický ... jak z nich dokonce i já musím všechno páčit jak z chlupatý deky.
#instafood #instagram #delicious #foodporn #photography #instaday #fashion
Mluvím s Jozífkem málo, ale na mé tajné//fejkové oslavě narozenin jsme se bavili, že bych to psaní mohla trochu prosvětlit a já jako správnej povaleč pražský kavárny hned všechno glosuju, že to
světlo na konci tunelu je, a Jozífek na to, ať za tím
světlem ale nechodím. Tak to je pro mě zase na týdny přemýšlení a edík se toho scénáře prostě nedočká a uvalí na mě klatbu.
Čo bolo včera nebývá dnes ... (a malinka by řekla
hvězdy se mění). Ráda si věřím ... v tom smyslu, že pocity a intuice zvítězí nad fakty a tvrdými daty ... je to takový novodobý pravdoláskařství. Nevím, jak se může stát, že objektivní skutečnost přestane mít svou důvěryhodnost a je třeba hledat alternativy, aby člověk pochopil. Vyvážit rozum a emoce se mi zdá čím dál těžší ... čím víc toho prožiju a čím víc lidí poznávám.
Půjdem cestami zbrázděnými
stopami ... za sny svými
za obzor vzdálený.
Hodně si povídám//poslouchám. Víc než kdykoli před tím. A i když jsem o dost lidí přišla, nahradila to jistá rozmanitost, která je vyčerpávající, ale tak něják úplná a dává smysl. Dostala jsem krásný dárek. V mém věku se někteří rozhodli, že se nechají ukřižovat ... protože to shledali jedinou správnou možností. Já to trochu odlehčím a ve svých 33 letech nezachráním vesmír, ale napíšu knihu. A napíšu ji na svém skvělém psacím stroji značky naumann ideal (to už je skoro jak underwood). Tohle ani apple neporazí* A jak se naše konkláve rozhodlo, Štěpán v ní bude vystupovat jako jedinej pod svým vlastním jménem, bude mít svůj hausbot, playstation, někde na zastřešený terase steinway od johna lennona a v rožku bude trucovat starej, nerudnej kocour eliáš ... a pořád bude sněžit a ze všech možných koutů ucítíte vůni kávy.
a že hoře se skutálí do jedné slzy
ta slza se vsákne a pak jí to mrzí ...
Byly roky, kdy jsem po naší vlasti celkem cestovala. Hlavně zámky a města mám v malíku. Ale ten sever je pro mě záhadou ... a opravdu nemyslím sever Moravy. Třeba Šluknov je pro mě sci-fi a donedávna byly i Mariánské lázně nebo Plzeň (tady ten sever neplatí indeed). Nikdy jsem nebyla v Sokolově, Chomutově nebo Chebu. Netuším, jak vypadá Most a Litvínov. A pak se roztrhne pytel a všichni chtějí točit v krajinách, kde vznikal seriál True Detective. Takže se hledá americká Louisiana v Česku. Naštěstí máme ty uhelný doly a objevíme svou vlastní P(p)ustinu a je to tak děsně metaforický. A chápu ty všechny výtky, že je to až příliš dobrý, příliš depresivní, příliš všichni ví, co maj dělat, jak se oblíkat, co mluvit, aby byl celej národ na sračky. A ani mně to nedělalo dobře. A na první díl jsem se dívala s mali a věděla jsem, že to pro ni bude krutý zrcadlo, ale zvládla to a jely jsme jak drak ... a tour de P(p)ustina se blíží. Jezeří vede a místa, kde se točil Rapl, jsou taky k sežrání #tochces a Štěpán Hulík je můj vzor, a kdyby mě chtěl pozvat ma kafe, tak jdu nooo.
a usmívám se ... co zbývá,
zvednout se, když dojdou síly,
děkovat za každou chvíli ...
Žádné komentáře:
Okomentovat